Amaya- část 3.

kapitola dvacátá: Podlý dalekohled.

Ještě jsme ani nestačili vydrhnout palubu , a už jsme museli sednout za vesla.U pevniny byl vítr moc slabý na to, aby s lodí pohnul.

Po chvíli z nás tekl pot.Vlnky se tříštily o loď a rackové nám poletovali nad hlavou.

„Kámo, hej, kámo, jak jsi říkal, že se to jmenuješ?“ozval se za mnou známý hlas.Ohlédla jsem se a naskytl se mi pohled na Toshirův, námahou zkřivený obličej.

„Nobu.“ vyhrkla jsem těžce.

„Super, Nobu.“uchechtl se Toshiro.

Připadalo mi to jako celá věčnost, než jsme konečně doveslovali na otevřenější moře, kde za nás teď dělal práci vítr.

Najednou se na palubě objevil Kapitán.Popocházel sem a tam a všichni mu s respektem odstupovali z cesty.

„Pane, máme problém.“řekl Kapitánovi jeden námořník.

Kapián na něj pomalu obrátil zrak a hodnou chvíli se na něj upřeně díval.Námořník se nervózně kroutil a klopil zrak.

„O co jde?“řekl Kapitán nakonec.

„No, totiž…Pozorovatel nemá dalekohled.Zapomněl ho tady dole a je pro něj těžké zase se sem vracet.“odpověděl námořník.

Já sice nerozumím námořnickému slangu, ale z jejich gest jsem pochopila, že pozorovatel je muž, který je nahoře na stěžni.Seděl v takovém košíku a vypadal srandovně.

„Saru, zařiď to.“řekl suše Kapitán, obrátil se a odešel.

Vzápětí přispěchal námořník, kterému jsem začala říkat Saru a on se tak opravdu jmenoval.

„Co hledíte?Běžte si po svých!“obořil se na nás Saru.

Námořníci se zaraženě odvrátili a začali předstírat, že něco dělají.

„Až na tebe, hochu.“křikl Saru ostře.

Ohlédla jsem se.Saru upíral zrak přímo na mě.

„Jak se jmenuješ?“zeptal se Saru.

„Nobu.“odpověděla jsem mu.

„Tady je dalekohled,“ řekl Saru a ukázal na věc, kterou držel v ruce „a tam je pozorovatel.“pohodil hlavou směrem k muži v košíku.

„Prosím?!“ zeptala jsem se.

„Jseš snad chorej na mozek?Prostě vylez tam nahoru a dones mu ten dalekohled.“obořil se na mě Saru.

„Proč já?Dostal jsi to za úkol ty, ne?!“odsekla jsem.Docela mě vytáčelo, jakým stylem se se mnou Saru bavil.

„Co jsi to říkal?Nechám tě zbičovat.Nevíš, že jsem tvůj nadřízený?Okamžitě to vem a ať už jsi nahoře, zmetku jeden.“křičel Saru.Jeho obličej byl rudý vzteky a v očích mu plály plameny hněvu.

Mrskl po mě dalekohledem.Chytla jsem ho a probodávala Sarua nenávistným pohledem.

„A nebudu to opakovat!“řekl Saru výhružně a zamířil někam pryč.

Ostatní námořníci na mě upírali zrak.Nevšímala jsem si jich a šla ke stožáru.Dala jsem si dalekohled na krk a začala stoupat po provazovém žebříku.

Byla jsem stále výš a výš.Námořníci pode mnou se stále zmenšovali.Začala se mi neovladatelně třást kolena.Provazový žebřík se se mnou divoce houpal.

Zastavila jsem se asi v půlce a nebyla jsem schopná lézt dál.

„Co je sakra?Mám ti tam nahoru snad pomoct?!“ slyšela jsem Saruův rozčilený hlas.Zněl mi jakoby z dálky.

Teď to nesmím vzdát.Riskovala bych, že nás odhalí.Musím jít dál.Musím…musím….

Nepohnula jsem se ani o píď.Křečovitě jsem se držela žebříku.Dech se mi zrychloval.

Podívala jsem se dolů a málem jsem se hrůzou pustila.Taková výška…

„Hej, pohni si!Nebudu tu čekat celou věčnost.“ křikl na mě muž v košíku, kterému jsem nesla onen dalekohled.

„Jasně.Kdybys ten dalekohled nezapomněl, ty chytráku, tak sem teď nemusím lézt.“vykřikla jsem rozzlobeně z posledních zbytků síly.

„Nekecej a lez.“ okřikl mě pozorovatel.

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla.Mořský vzdych byl vlhký a slaný.Pokusila jsem se uklidnit svou mysl.

A vida, pohnula jsem nohou, rukou, druhou nohou a potom už jsem nejistě a pomalu stoupala vzůru.

Nakonec jsem se dostala až k pozorovateli.Opřela jsem se pevně oběma rukama o košík, ve kterém seděl a přerývavě jsem dýchala.

„No vidíš.“řekl pozorovatel a usmál se.Měl dlouhé uhlově černé vlasy spletené do copu a vlídné tmavé oči.

„A kterej ty seš?Neznám tě.“zeptal se sundávajíc mi dalekohled z krku.

„Jsem Nobu.“odpověděla jsem.

„Těší mě.Já jsem Yoshio.“ řekl pozorovatel. „Tak zatím.“

Pokusila jsem se o úsměv, ale byl to jen křečovitý škleb.

Jestliže cesta nahoru byla hrozná, tak se to nedá srovnat s cestou dolů.To bylo přímo peklo.

Srdce mi málem vyletělo z hrudi a třásla jsem se po celém těle.

Když najednou se mi smekla noha a uklouzla jsem.

Nemohla jsem se už dál udržet.Marně jsem šmátrala po provaze.

Letěla jsem dolů volným pádem.Námořníci, paluba, moře, všechno se přibližovalo rychlostí blesku.Tápala jsem rukama kolem sebe.

O kousek jsem minula loď a spadla do vody.Masa slané tekutiny mě ihned obklopila.Měla jsem jí plný nos a oči.

Vší silou jsem se snažila dostat nad hladinu.Divoce jsem rozrážela vodu rukama.

Podařilo se mi to.Vše bylo mlhavé.Kaze se mi pomalu vzdalovala.Bezmocně jsem plavala.Marně jsem se ji snažila dohonit.Všude kolem mě byla jen samá voda a země v nedohlednu.

To je konec.Já nesmím Kaze ztratit.Je moc rychlá…až moc rychlá.....Nedokážu to.

Najednou mě někdo chytil kolem pasu.Potom se všechno ponořilo do tmy a já slyšela jen šplouchání mořských vln.

kapitola dvacátá první: Tajná zpráva

Bylo ticho.Uvědomila jsem si, že ležím.Pomalu jsem otevřela oči.Viděla jsem obrysy malého pokoje.Byla to kajuta.

Jakto, že nejsem utopená v moři?Nebo to byl sen?Nic jsem nechápala.

Vše se mírně pohupovalo.To jak vlny narážely do lodě.

V tom se otevřely dveře a vešla Kasumi.Poznala jsem ji i v námořnickém převleku.

„Kasumi…“ zachraptěla jsem.

„Jakože, jakto,..“

„Jakto, že nejsi mrtvá?“ zeptala se Kasumi.

Přikývla jsem.

„Aki tě zachránil.“odpověděla Kasumi.

„Aki?A jak?“

„Jak si spadla, Aki hned běžel na konec lodi, přivázal si kolem pasu lano a skočil pro tebe.Potom jsme vás za to lano přitáhli.“ vysvětlovala Kasumi.

„A je Aki v pořádku?.“ zeptala jsem se zděšeně.

„V naprostém, neboj.Ještě že byl tak duchapřítomný.“ pousmála se Kasumi.

„Taky se nám to podařilo zakamuflovat, takže nikdo nepoznal, že jsi ve skutečnosti holka.“

„To je dobře.Málem jsem pokazila náš plán.Skoro jsem nás prozradila.Omlouvám se.“ řekla jsem.

„Ale, Amayo, nech toho.Nemůžeš za to.“ namítla Kasumi.

„Jak dlouho tu ležím?“ zeptala jsem se.Moc dlouho to být nemohlo.Měla jsem od vody ještě vlhké vlasy.

„Asi dvě hodiny.“ odpověděla Kasumi.

Chtěla jsem se zvednout a jít na palubu zjistit, co se tam děje.Kasumi mě ale zadržela.

„Lež tady aspoň do zítřejšího rána.“ řekla.

„Ale..“ namítla jsem.

„Ale co?Nechci nic slyšet.“ řekla Kasumi ostře.

Nezbylo mi, než si opět lehnout..Pohled jejich modrých očí mě položil.

„Ale co kapitán, a Saru?“ zeptala jsem se.

„Neboj, sami říkali, ať si odpočineš.“řekla Kasumi.

„No dobře, dobře.Když jinak nedáš.“řekla jsem.

Až teď jsem si všimla, že v kajutě jsou tři postele.

„Čí je to pokoj?“ chtěla jsem vědět.

„Náš, přece.“ řekla Kasumi.

„Nás je ale pět.A tady jsou jen tři postele.“divila jsem se.

„Jo, někdo musí spát na zemi.“vysvětlovala Kasumi.

„No nic.Musím jít.Když tak zase přijdu, jo.“řekla Kasumi, vstala a zamířila pryč na palubu.

Ležela jsem a přemýšlela.Spát se mi rozhodně nechtělo.Už jsem byla dost odpočinutá.A navíc, nestalo se nic, co by mě tak vyčerpalo, že bych musela ležet jako lazar v posteli celý den.Co mi ale jiného zbývá…

Za hodnou chvíli se opět otevřely dveře.Tentokrát se v nich objevil Aki.

„Amayo.“řekl.

„Jsi v pořádku?“

„Samozřejmě.A co ty?“ zeptala jsem se.

„Já taky.“ odpověděl Aki.Sedl si ke mně na kraj postele.

„Děkuju, že jsi mě zachránil.“ řekla jsem.

„Ale, to nestojí za řeč.“ namítl Aki.

„Hmm…Když myslíš.Je to už poněkolikáté, co jsi mi zachránil život.Děkuju.“řekla jsem.

Akiho koutky se zvedly v mírný úsměv.Rozcuchané černé vlasy mu spadaly do čela.Vpíjela jsem se do jeho tmavých šikmých očí.

„Vážně jsem se o tebe bál.“ řekl Aki po chvíli.

„A víš proč?“

„Nevím.“odpověděla jsem.

„Protože…“ začal Aki, když vtom se rozrazili dveře a vešla Akiko.V patách měla Yamatara.

Aki po mě hodil zklamaný pohled.

„Amayo…“ zavýskla Akiko.

„Jsme rádi, že jsi v pořádku.“ přidal se Yamataro.

„Já vás taky ráda vidím.“ usmála jsem se na ně.

„Tys nám dala.Ale beztak za to může ten blbec Saru.“rozhorlila se Akiko.

„Jo, je vážně divnej.Musíme si na něj raději dávat pozor.“ řekl Yamataro.

„To ano.“ přisvědčila jsem. „Ale je to náš nadřízený, tak jen abyste to věděli a chovali se podle toho.No, jinak bychom byli přece nápadní.“ varovala jsem je.

„Nadřízený?“ podivil se Aki.

„Ano.Řekl mi to, když mi dával ten dalekohled.“ řekla jsem.

„Já myslela, že náš nadřízený je Kapitán.“ pronesla Akiko.

„Janě,.Kapitán je nadřízený všem, i Saruovi, ale Saru je zároveň nadřízený nám.“ vysvětloval Yamataro.

„Jo, přesně tak to bude.“ přisvědčila jsem.

„No nic, tak ještě lež Amayo.My musíme jít.“ řekl Yamataro.

„Už nepotřebuju ležet.“ odporovala jsem.

„Amayo, raději si ještě odpočiň.“ přesvědčoval mě Aki.

„No dobře, dobře.Když jinak nedáte.“ svolila jsem nakonec.

„Tak mi jdem.Kdyby něco, budeme na palubě.“ řekla Kasumi a už všichni tři zamířili pryč.

Jakmile se za nimi zabouchly dveře, přemýšlela jsem, co budu dělat.Připadala jsem si teď že jsem nabrala dost energie a že ze mě přímo srší.Nedokázala jsem klidně ležet na místě.

Do oka mi padla stará skříňka.Otevřela jsem ji.

Bylo v ní plno svitků.Všechny jsem je vyndala a po jednom si je pozorně prohlížela.Na některých byly nákresy obřích chobotnic a jiných příšer, žraloků nebo neznámých ostrovů.

Nevím ani proč, ale zaujal mě jeden svitek.Byl na něm znak pro lásku.

Ten kdo ho psal, musel být opravdový mistr.Tahy štětce byly harmonické a vedla je pevná a jistá ruka.

Proč mě jenom ten svitek tak zaujal?

Prohlížela jsem ho ze všech stran, obracela vzhůru nohama.Jako bych něco hledala.Po hodné chvíli jsem ho dala na stolek a zabrala se do dalších svitků.

Najednou jsem si ale všimla, že na onom svitku s láskou začíná něco prosvítat.

No jasně.Došlo mi to.Na stolku byla hořící lampa a já jsem dala svitek přímo vedle ní.Slyšela jsem, že existují speciální tuše, které jdou vidět jen po zahřátí.A to se také stalo s tímhle svitkem.

Uchopila jsem ho a začala ho pořádně ohřívat.Znaky se začaly pomalu, ale jistě objevovat.Za chvilku už byly velmi dobře čitelné.Stálo tam:

Tvůj nejdůležitější úkol: Musíš ty čtyři zavést na Okinawu, přímo ke mně na základnu-o té už jsem ti psal.Dále po tobě chci, abys ukradl z lodi důležité spisy.Má je Kapitán ve své kajutě, ve velké truhle.Nejlepší bude, když se tam vloupáš v noci.

Jo, ještě něco.Ten únos s Tsubakim jste nahráli vážně skvěle.

Zlom Vaz.

T

Nevěřícně jsem dopis četla znovu a znovu.Nemohla jsem si pomoct, ale plynulo z něj, že je mezi námi zrádce.Ale kdo?Ani ve snu by mě to nenapadlo.Vždyť jim všem tak věřím…

Ale nedávalo mi to smysl, ten únos Tsubakiho.Kdo, co nahrál?A ten podpis-prostě jen písmeno T.T, jako Tsubaki? T, jako Tacu?Nebo snad jen bezvýznamné T ?

Rozhodla jsem se, že zatím nikomu nic neřeknu a v noci si počkám na toho hnusáka, na toho podlého zrádce.

Zpráva napsaná tajnou tuší zatím začínala opět pomalu mizet.

Vše jsem schovala, tak jak bylo a vydala se nahoru na palubu.

kapitola dvacátá druhá: Zrádce

Vešla jsem na palubu.Bylo pozdní odpoledne.Na tvář mi dopadaly silné sluneční paprsky.

Nebylo zde zas tak živo, jak jsem očekávala.

Pevnina byla stále v nedohledu.Co bych taky chtěla, vždyť plujeme sotva den.

„Amayo.“ ozvalo se za mnou.

Otočila jsem se a spatřila Kasumi.Zrádce může být kdokoli, i ona.Trochu jsem se za svou podezřívavost zastyděla, ale co jiného jsem měla dělat.

„Jakto, že neležíš?“ zeptala se mě.

„Nejsem unavená.“ řekla jsem nasupeně. „Co se teď vůbec děje?“

„Námořníci mají volno.“odpověděla Kasumi.

„Aha.Hele, nepamatuješ si, kam jsme schovali naše katany?“ zeptala jsem se.Tušila jsem, že ji dnes v noci budu potřebovat.

„Jsou v naší kajutě, i s naším oblečením.“ řekla Kasumi. „Proč se ptáš?“

„Ale, jen tak.Co kdyby se někdy hodily“ snažila jsem se to zamluvit.

Kasumi si mě podezřívavě změřila a poté se vydala někam pryč.

Večer se rychle blížil.Slunce zapadlo a moře teď vypadalo ještě temnější.

Ozval se zvon, který ohlašoval večerku.Odebrali jsme se tedy do svých kajut.I přes protesty ostatních se mi podařilo spát na zemi-to abych se mohla lépe vyplížit.Katanu jsem měla připravenou pod rohoží.

Počkala jsem, až budou všichni spát a nejtišeji, jak jsem dovedla jsem se vyplížila z kajuty.

Hvězdy na obloze zářily jako drahokamy.Pofukoval jemný vánek.

Šla jsem tam, kde jsem tušila, že se nachází Kapitánova kajuta.Schovala jsem se mezi bedny a vyčkávala.

Jak jsem tady tak seděla, napadlo mě, jestli třeba nejsem jen paranoidní.Třeba ten svitek byl už velmi starý a byla to náhoda, shoda jmen.Třeba se nás to vůbec netýkalo.

Dokonce jsem si přála, abych se spletla, aby mezi námi nebyl zrádce.

Vlny se tříštily o bok lodě.Slané kapky vody sem tam dopadaly na palubu.

Najednou jsem v mdlém měsíčním svitu uviděla plížící se postavu.Přikrčila jsem se, jak jen to šlo.

Když postava přišla blíž, viděla jsem, že má na sobě oblek jako ninja.Nebylo poznat, kdo je.

Neznámý šel těsně kolem mě.Ani jsem nedýchala.Nevšiml si mě a pokračoval dál.

Tiše jsem se vyplížila.Katanu jsem měla již připravenou.Přiskočila jsem k postavě a přiložila jí ostří ke krku.

„Ani se nehni.“ zašeptala jsem.

Postava strnula a vyčkávala.Zřejmě byla překvapená.

„Otoč se a sundej si kuklu.“ přikázala jsem.

Neznámý se začal pomalounku otáčet, až byl čelem ke mně.

Mé zděšení bylo nepopsatelné.Ty oči….znala jsem je až moc dobře.

Ruka s katanou mi najednou ochabla.Nebyla jsem schopná ničeho.Stála jsem jako hadrový panák.Nenapadlo by mě, že zklamání může mít na člověka takový vliv.

Aki si sundal kuklu.

Sesunula jsem se na bednu a nevěřícně na něj zírala.

„Amayo, můžu ti to vysvětlit?“ řekl Aki.

„Ty…Co…co chceš vysvětlovat?!“ vykoktala jsem.

„Vím že je to neomluvitelné…“ řekl Aki.

„Neomluvitelné?!“ řekla jsem ostře. „Jseš podrazák.“ Hromadil se ve mně nesnesitelný vztek.

„Ale..“ začal Aki, ale přerušila jsem ho: „Já jsem ti veřila, chápeš? Veřila! A ty mezitím…“ hlas se mi zlomil.Jako bych měla v krku knedlík.

„Ano, zradil jsem vás.Najali mě jako ninju, abych vás zavedl k Tacuovi a překazil váš úkol.Byl jsem na špatné straně, ale postupem času jsem si vás tak oblíbil, že už v tom nechci pokračovat.Už nechci pracovat pro Tacua.“ řekl Aki.

Střelila jsem po něm pohledem, ale neřekla jsem nic.

„Víš, jak to pro mě bylo těžké? Ze začátku to šlo, ale potom mě další každá zrada bodala jako nůž. Vždyť já vás mám všechny rád, hlavně tebe.“pokračoval.

„No chudáčku!“ křičela jsem. „Napadlo tě vůbec, jak je to těžké pro nás?Byl jsi můj nejlepší přítel.“

„Já vím, nikdy mi to neodpustíte.Ani to od vás nečekám.“ řekl Aki smutně.

„Když jsem byl malý, „ pokračoval „tak Tacu s Hashiny vyvraždily vesnici, kde jsem žil, včetně mých rodičů.Zbyl jsem jako jediný a Tacu mě dal k ninjům na výcvik.Stal se ze mě jeho nejlepší ninja.Nikdy jsem neselhal, až teď.Až teď, když jsem poznal vás.“

Nastala chvíle tíživého ticha.Nebyla jsem se schopná Akimu podívat do očí, do očí zrádce.

„Jmenuješ se vůbec Aki?“ zeptala jsem se po chvíli potichu.

„To ano.“ odpověděl Aki.

„Nejspíš bych ti neměla kazit plány, co?“ řekla jsem posměšně. „Potřebuješ teď ukrást nějáké svitky a poté se všichni čtyři necháme, abys nás odvedl na Okinawu.Přece ti nebudeme dělat zbytečné problémy…“

„Amayo, já nehodlám tento úkol splnit.Nikam vás neodvedu.“ řekl Aki.

„ Vážně? Tak proč se tady teď plížíš v noci?!“ obořila jsem se na něj.

„Chtěl jsem jen zjistit, co je na těch Kapitánových svitcích.Pro Tacua už nehnu ani prstem.Využívá mě od té doby, co mi zabil rodiče.“ řekl Aki.

„Amayo, nikdy jsi nepřemýšlela, co se stalo s tvými rodiči?“ zeptal se mě.

Tahle otázka mě zaskočila.Často jsem nad tím přemýšlela.Nepamatuju si je.Odmala mě vychovával sensei Hayashi.

„Nikdy jsi je nepoznala, že?“ pronesl Aki.

„Co na tom záleží.“ odsekla jsem

„Chci vědět jednu věc: Proč jsi mi vůbec zachránil život?Nemusel by ses namáhat.Bylo by o starost míň, ne?“ zeptala jsem se, teď už klidně.Nějak jsem už neměla sílu se rozčilovat.Obrovské zklamání mi svíralo hrdlo a úzkost se mi usadila na srdci.

„Chceš to vážně vědět, po tom všem?“ zeptal se Aki a otočil se čelem k moři.Díval se do dáli, možná na moře, nebo na hvězdy.

„Ano, chci to vědět.“ odpověděla jsem.

Aki se zhluboka nadechl.

„Protože tě miluju.“ řekl a podíval se na mě.

„A to mi říkáš teď ? „ vyhrkla jsem. „Proč jsi ale..proč…To je to, co jsi mi chtěl říct?“

„Ano…Nemohl jsem se k tomu odhodlat.“ přisvědčil Aki.

„Jak ti ale teď můžu věřit?“ zeptala jsem se zoufale.

 „Já vím, lhal jsem v hodně věceh, ale v tomhle ne.“ ubezpečoval mě Aki.

„Ale já už ti teď prostě nemůžu věřit.Kdo zradil jednou, může zradit znovu.“ namítla jsem.

Aki si povzdechl a opět se ke mně otočil zády.

Sebrala jsem veškerou odvahu a řekla jsem: „Já tebe taky.“

„Cože?“ zeptal se Aki rychle a otočil se.

„No přece že tě taky miluju.Nebo jsem tě aspoň milovala.Teď už si tím nejsem jistá.Po tom co…“ odmlčela jsem se „ …co jsi nás všechny zradil.“

„Já vím.Všechno jsem pokazil.“řekl Aki.

„Myslela jsem, že tě znám.“ pronesla jsem, spíš pro sebe.

Aki sklopil zrak.

„A co bude dál?“ zeptal se po chvíli.

„Nevím….Vím jen, že si to pro sebe nechat nemůžu.“ odpověděla jsem.

„Mohl bych vám teď ale pomoct.“ namítl Aki.

„Jo, a jak, prosím tě?“ opáčila jsem.

„Můžu nahrát, že pro Tacua pořád pracuji a on by mi nadále dával instrukce.Ve skutečnosti bych ale byl na vaší straně.Tak bychom toho zmetka mohli společně dostat.“ vysvětloval.

„To není špatný nápad.“ uznala jsem. „Kdo nám ale zaručí, že na naší straně opravdu jsi?“

„Nemám jak ti to zaručit.Musíš mi věřit.“ řekl Aki.

„A proč bych měla?“ zeptala jsme se ostře.

„Až do teď jsi nás všechny sprostě podváděl.Chceš po nás teď důvěru?Na to jsi měl myslet dřív.“

„ Amayo, prosím…“ řekl Aki. „Přísahám, že teď mluvím pravdu.“

„ Je to dobrý nápad, ale ještě si rozmyslím, jestli ti budu věřit.“ řekla jsem. „Taky očekávám, že se zítra přiznáš ostatním.“

Aki přikývl.

„Teď tě ale nechci vidět.“ řekla jsem chladně, otočila jsem se a odcházela pryč.

Šla jsem jako tělo bez duše.Katanu jsem táhla za sebou.Pomalým krokem jsem sestupovala do podpalubí a v zádech cítila Akiho pohled.

Vztek a zklamání mi dlouho nedalo usnout.Akiho jsem do kajuty přijít neslyšela.

kapitola dvacátá třetí: Napětí

Probudila jsem se ze všech nejdříve.Spala jsem na zemi, katanu jsem měla vedle sebe.Udivovalo mě, že jsem ji nechala vytasenou.Saya byla pohozená ledabyle vedle meče.

Aki v pokoji stále nebyl.

Ten zmetek, určitě dostal strach a utekl, napadlo mě.Jak ale mohl utéct z lodě uprostřed moře?Bláhová myšlenka.

„Ahoj.“ ozvalo se.

Podívala jsem se doprava na postel a viděla Kasumi.Seděla na posteli a protahovala se.

Lehce jsem na ni kývla.

„Copak, špatná nálada?“ zeptala se.

„Až se to dozvíš, budeš ji mít taky.“ opáčila jsem.

„Stalo se něco?“ chtěla vědět Kasumi.

Nevěděla jsem co říct, nebo spíš jak to říct, vyřešil to za mě ovšem Aki.Zrovna totiž otevřel dveře.Hrklo ve mně.

Obě jsme se na něj s Kasumi upřeli zrak.Ihned jak se setkal s mým pohledem, tak uhnul.

To už se probudili i ostatní.

„Amayo, proč máš u postele vytasenou katanu?“zeptal se Yamataro.

„To vám vysvětlí tady mistr.“ řekla jsem temně a kývla směrem k Akimu.

Aki popošel směrem do pokoje.Zhluboka se nadechl a řekl: „Chci vám něco důležitého říct.“

Nervózně se rozhlédl a pokračoval: „Zradil jsem vás, všechny.Jsem ninja.Spolupracuji s Tacuem a mám za úkol vás zničit.“ vyvalil ze sebe bez okolků.Teď už nemělo cenu něco dál skrývat.

Všichni na něj hodnou chvíli zírali s dokořán otevřenou pusou.

„To má být nějáký vtip?“ zeptala se nakonec Kasumi nevěřícně.

„Ne, bohužel je to pravda.“ řekl Aki.

„Amayo, tys to už věděla?“ zeptal se mě Yamataro.

„“Jo, vím to od dnešní noci.“ přisvědčila jsem.

Nastalo tísnivě ticho.Napětí by se dalo krájet.Nikdo neměl chuť se setkat s něčím pohledem.

Z ničeho nic Yamataro vyskočil, jako šelma přiskočil k mé kataně, uchopil ji a vrhl se směrem k Akimu.

„Neeeeeee!“ zakřičela jsem a skočila po Yamatarovi.

Podařilo se mi chytit ho za nohy.Spadl na zem a chtěl se zase zvednout.

To už ale přispěchali Kasumi s Akiko a chytli Yamatara.Kasumi si mu dokonce klekla na záda.V té chvíli mi to přišlo až komické.Asi jsem se už úplně pomátla.

„Tím nic nevyřešíš.“ namítla Kasumi.

Yamataro ležel na břichu, katanu svíral v ruce.Těžce oddychoval pod náporem Kasumi a Akiko a pohledem probodával Akiho.Vypadal skoro jako divé zvíře.Oči mu vzteky jen plály.

Přišla jsem k němu, uchopila ho za ruku a opatrně mu sebrala svou katanu.

Aki stál tam, kde předtím.Ani se nepohnul a čekal, co bude dál.

Akiko hbitě vstala a malými kroky přistoupila k Akimu.Chvíli se dívali jeden na druhého.

„Jak jsi mohl?!“ zakřičela potom Akiko a vlepila mu takovou facku, až se mu hlava otočila na stranu.

„Násilím nic nevyřešíte.“ napomenula jsem je zastrkujíce katanu do sayi.

„A co tady chceš ještě řešit?“ opáčila Kasumi a také se postavila.Měla klidný hlas, ale pěsti se jí vzteky zatínaly.

„Jedna z věcí, které nesnáším jsou zrádci…“ pronesl ledově Yamataro, stále ještě ležíce na zemi.

„Nechápu, že jsme ti mohli věřit.“ řekla Kasumi smutně.

Aki beze slova přešel pokoj, vzal z naší skrýše nůž tantó a klekl si.Pozorovali jsme nechápavě jeho počínání.

„To, co jsem udělal je neomluvitelné.Nemám už právo žít.Jen chci, abyste věděli, že vás mám všechny rád.Nikdy jsem neměl žádné kamarády, až teď vás.“ řekl Aki a sklopil zrak.

Všichni jsme na něj zírali, neschopni se pohnout.

„Doufám, že se vám podaří splnit naše poslání, sbohem..“ dodal a vytasil nůž.

Uchopil ho obouma rukama, zavřel oči a namířil proti břichu.Zhluboka dýchal.

„Zadrž!“ zaječela jsem.

Jediným skokem jsem se k němu vrhla a srazila ho k zemi.Hned jsem uchopila nůž a snažila jsem se mu ho vytrhnout.Aki ho ale svíral pevně.Oba jsme leželi na zemi a přetahovali se jako děti o hračku.

„Amayo, nech mě to udělat.“ řekl ostře Aki.

„Neee, prosím.Nesmíš to udělat.“ křičela jsem a z očí se mi řinuly slzy.Hlava mi klesla na prkennou podlahu a celá jsem nějak zhadrověla.Jediné, co jsem měla zatnuté byly mé prsty, které svírali nůž s Akiho rukou.

Akiho stisk povolil a já jsem konečně nůž ukořistila.

To už k nám přispěchala i Kasumi.Opatrně si o de mě vzala nůž.Stále ještě jsem měla hlavu bezmocně opřenou čelem na zemi.

„Měli jste ho nechat chcípnout.“ pronesl Yamataro pohrdavě.Stál na opačném konci pokoje se založenýma rukama.

Rychle jsem po něm střelila pohledem.

„Tohle neříkej, Yamataro!“ zakřičela jsem.Klečela jsem na zemi vedle Akiho a otírala si zbytky slz.Aki se na mě provinile díval.

„Aki, nechceš nám to všechno říct úplně od začátku?“ zeptala se Akiko.

„Ano, třeba bychom to pochopili, pokud se to vůbec dá pochopit.“ pobídla ho Kasumi pohrdavým hlasem.

„Dobře.“ řekl Aki a vstal.

Jeho pohled se dlouze zavrtával do podlahy.Bylo vidět, že přemýšlí, jak nejlépe začít.

„Takže..“ řekl po chvíli.Jeho slova ale přerušil nenadálý hluk.Přicházel shora, z paluby.Znělo to jako poplach

Nervózně jsme se po sobě podívali.

„Necháme to vysvětlení na později.Teď musíme zjistit, co se děje.“ řekla jsem naléhavě.

„Jdeme nahoru.“ rozhodla Kasumi.

„Ale co naše katany?“ namítl Yamataro. „Bez nich nic nezmůžeme.“

„To ne, prozradily by nás.“ pronesla Kasumi, která byla už napůl vkročená v otevřených dveřích kajuty.

„Jak chceš.Mě už nic nepřekvapí.“ řekl Yamataro kysele a protáhl se těsně kolem Kasumi do dveří a zmizel.

Kasumi obrátila oči v sloup a následovala ho.

Vyběhli jsme na palubu a zůstali stát jako opaření.Vítr nám čechral vlasy, všude kolem křik, povyk, krev,pot, mrtvoly a děs…

„Aaaaa…“ozval se za námi skřehotavý hlas.

S trhnutím jsme se otočili.Na zemi ležel Toshiro…s šípem v zádech.

Chytl mě za kotník.Neuhnula jsem.

Chtěl něco říct, ale vydal ze sebe pouze chrčivý zvuk.Poté z něj vyprchal život.

Stáli jsme tam, lapali po dechu a divoce se rozhlíželi.Naše loď tu nebyla sama.

Vedle plula nepřátelská loď a záškodníci přeskakovali na palubu.

Kaze byla přepadena.