Amaya- část 2.

 

 

kapitola dvanáctá: Zachránce

 

Postava si ani nemusela sundávat kuklu, a já jsem věděla, kdo to je. „Děkuju.“usmála jsem se. „Zachránil jsi mi život.“

„To nestojí za řeč.“odpověděl Aki a stáhl si kuklu.Rozčepýřené vlasy mu padaly do čela a v očích mu hrály jiskřičky.

Rozvázal mě a podal mi mou katanu. „Tak co, půjdem zpátky?“řekl Aki. „Dobře“řekla jsem přivazujíce si katanu.“

Aki mě chytl za ruku aby mi pomol vstát.Bohužel to ale byla má poraněná ruka, a tak se mi obličej zkřivil bolestí.Sice jsem nevydala ani hlásku, ale Aki si toho všiml.

„Co je?“zeptal se vyděšeně. „Ne nic, dobrý.“pokusila jsem se zalhat.

„To teda není dobrý.Něco tě bolí.“nedal se Aki odbýt. „Ne, nic mě nebolí.“odsekla jsem.

„Je to ta paže, co?“naléhal Aki.Zakroutila jsem hlavou.

Aki mě bleskurychle vzal za ruku, abych ji nemohl stáhnout a vyhrnul mi rukáv. „Bože.“řekl, když uviděl ránu. „To nic není.“řekla jsem a vysmekla jsem se mu.

„To vidiím, že to nic není.“řekl ostře Aki. „Proč jsi to neřekla dřív, že se ti to nehojí.“

„ Hojí se to.Trochu.“odpověděla jsem.

„No právě, trochu.“řekl Aki už klidněji. „Pro tyto případy s sebou nosím dezinfekci z bylinek.“Vytáhl zpoza kimona malou lahvičku. „Ukaž.“řekl.

Vyhrnula jsem si rukáv a podala mu ruku.Nalil si trochu dezinfekce na ruku, a rozetřel mi ji na ránu.Začalo to pálit jako čert.

„Sasa…Co to proboha je?“naříkala jsem.

„Neboj, pomůže ti to.“řekl Aki

„Ale jak jsi věděl, že jsem tady?“zeptala jsem se po chvíli. „No, to je složitější.“zasmál se Aki a zastrkoval si lahvičku zpět za kimono.

 „Vyslechl jsem tvůj rozhovor s Yamatarem, čirou náhodou samozřejmě, a potom jsem tě sledoval až sem.“ „Tyjo….“užasla jsem.

„Nezlobíš se na mě?“zeptal se Aki opatrně. „Děláš si srandu?Jak bych se mohla zlobit?Kdybys mě nesledoval, tak už bych byla možná mrtvá.“řekla jsem.

„Moc ti děkuju.“ „Nemáš za co.“řekl Aki. „To teda mám.“odporovala jsem. „Hele, pamatuješ si ještě, že jsi mi taky zachránila život?“ namítl Aki. „Samozřejmě, ale neudělala jsem to proto, abys mi to oplácel.“řekla jsem. „To já vím.“ohradil se Aki. „A to, že jsem tě teď zachránil, to nebylo myšleno jako odplata.Udělal jsem to rád.A udělal bych to znovu.“

„Tak jo.“usmála jsem se.“Ale teď už půjdeme.

Vydali jsme se lesní cestou zpět do Nagana.Došli jsme až do naší hospody, vplížili se zadním vchodem dovnitř a poté do pokoje.Vypadalo to, že všichni spí, sem tam se někdo převalil.

„Dobrou noc.“zašeptal Aki. „Dobrou.“odpověděla jsem.Lehli jsme si a přikryli se rohožemi, které pro nás byly nachystané.Dlouho jsem nemohla usnout.Převalovala jsem se a když už jsem konečně zabrala, tak mě zase probudil nějaký zlý sen.

Konečně začalo svítat.Od té doby jsem už neusnula.

Po hodné chvíli se začali probouzet i ostatní.

„Hele, kam vy dva jste v noci šli…co?“zeptala se Akiko a posměšně se dívala na mě a Akiho.

Zrovna jsem smotávala rohož.Podívala jsem se na Akiho a poté na Yamatara.Oba na mě upírali zrak.

„Amayo, myslím, že mi budeš muset něco vysvětlit.“řekl Yamataro.

„Ou…takže ty sis začala s obouma, jo?S Akim i Yamatarem.“Užasla Kasumi, dívajíc se na mě.

„Není to tak, jak to vypadá.“pokusila jsem se o vysvětlení.

Po očku jsem se podívala na Akiho.Nehnutě seděl a díval se do země.

 „Pche, tak to jsem zvědavá, co nám teď řekneš.“zasmála se Akiko.

Chtěla jsem se ohradit, ale Yamataro mě odtáhl stranou, pryč z pokoje.

„Hele, co to má být?!“volala za námi Akiko.

Amataro se na mě vážně podíval. „Tak co se v noci stalo?“zeptal se. „Podařilo se ti, zabít toho starce?“

„ O tom zmetkovi mi ani nemluv!“řekla jsem.Yamatarose na mě tázavě podíval.

V rychlosti jsem mu převyprávěla slet událostí ze včerejší noci.

„No páni.“řekl Yamataro, poté, co jsem skončila. „Takže Fumio.A utekl.Musíme ho najít.“

„To ano.“přisvědčila jsem.

„Měli bychom to říct ostatním.“řekl Yamataro. „To každopádně.“přisvědčila jsem.

Vrátili jsme se tedy do pokoje.

„Musím vám něco povědět.“řekla jsem vážně.

„Bude svatba?“vyhrkla Akiko.

„Nech toho.“obořila jsem se na ni. „Tady jde o vážnou věc, sakra.“ Akiko konečně pochopila, že nejde o věci týkající se lásky, ale o závažné problémy.

„Aki a Yamataro to už všechno ví.“začala jsem. „Takže to teď vysvětlím vám dvěma.“

Kasumi s Akiko mě pozorně poslouchaly, dokud jsem neřekla poslední slovo.

„ Tyjo.To si snad děláš srandu.“řekla Kasumi překvapeně. „Ten starej zmetek Fumio se mi zdál hned podezřelej.“

„Omlouvám se, že jsem se smála.“řekla Akiko.

„To neřeš.Nemohla jsi to vědět.“řekla jsem. „Uznávám, že to opravdu mohlo vypadat tak, jak jsi tvrdila.“pousmála jsem se a setkala jsem se pohledem s Akim.Z jeho tváře jsem ale nic nevyčetla.

„ Kdyby mě Aki nezachránil, tak bych tu už teď nejspíš nebyla.“dodala jsem.

„To nestojí za řeč.“bránil se Aki. „Ale ano, stojí.“stála jsem si za svým.

„To teda jo.Bylo to vážně štěstí.“přisvědčila Kasumi.

„A co s vůdcem Hashinů, Tacuem?Měli bychom ho najít a zabít ho.A vzít to rovnou i s Fumiem.Toho bych nejraději viděla pod kytkami.“řekla Akiko.

„Myslím, že bychom neměli ztrácet čas s Hashiny.Nezapoměňte, že se Japonsko řítí do záhuby.To je teď náš hlavní cíl.“řekl Yamataro.

„Hmm…asi máš pravdu.“řekla jsem. „Jenže Hashinové nám půjdou stále po krku.“

„To sice jo, ale zatím se nám je vždy povedlo odrazit.“namítla Kasumi.

„Každým dnem by nám měl přijít dopis od Kamedy, ale zatím bychom si měli už konečně odpočinout.“navrhl Aki.

Rádi jsme s ním souhlasili.Rozhodli jsme se, že se půjdeme projít po městě.Vzali jsme si potřebné věci a i zbarně-pro jistotu a měli se k odchodu.Všichni už opustili pokoj, kromě mě.Musela jsem si totiž ještě vyleštit katanu.

„Běžte, já vás doženu.“křikla jsem za ostatními.

Aki ale zůstal. „Co paže?“zeptal se. „Je to mnohem lepší.“odpověděla jsem.

„To jsem rád, ale ještě jednou ti to namažu.“řekl a vytáhl zase tu svou lahvičku.

„Mrzí mě, že jsi musel poslouchat ty řeči, co měla Akiko.“řekla jsem mezitím, co mi Aki kapal na ránu dezinfekci.

„Ale jdi.Ty za to přece nemůžeš.A navíc, mě to nevadilo, chápeš?Vůbec mi to nevadilo.“odpověděl Aki a usmál se.

„No já vím, ale stejně….Vypadal jsi naštvaně.“namítla jsem.

„Byl jsem naštvaný na Yamatara.“

„Ale proč?“zeptala jsem se.

„Napřed tě pošle někam samotnou v noci a pak ti ještě málem vynadá jako malému děcku.“rozčiloval se Aki.

„No, to máš asi pravdu.Ale teď už na tom nezáleží.“řekla jsem.

„Asi ne no.Ale tu ránu už máš lepší.Myslím, že tak za týden už o tom nebudeš ani vědět.Musí se to ale pravidelně mazat.“řekl Aki, když zašroubovával lahvičku.

Poté jsme si už ale pospíšili, abychom dostihli ostatní.

 

 

Kapitola třináctá: Sakurová alej

 

 

S Akim jsme chodili po Naganu a urputně se snažili ostatní kamarády najít.Ale marně.Bylo zde až moc rušno a Yamataro, Akiko a Kasumi se nám ztratili v davu.

„Už na to nemám sílu.“zabědoval Aki.

„To mi povídej.Chodíme tu už dobrou hodinu a pořád nic.“

„Ti lidi už me štvou.Nejsem na to zvyklej.“rozčiloval se Aki.

„Mám nápad.“vykřikla jsem.“Půjdem do sakurové aleje.Tam je to moc krásné a hlavně tam je klid.“

„Tak fajn.To zní dobře.“souhlasil Aki.

Alej sakur odsud nebyla daleko.Za chvilku jsme už vcházeli bránou torii a naskytl se nám pohled na růžově rozkvetlé stromy.

„No páni.“užasl Aki. „Nevěděl jsem, že je to tu tak krásné.“

„Hmmm…Vidíš.Já jsem si toho všimla hned.Už dlouho jsem plánovala sem jít.“řekla jsem.

„Máš holt smysl pro krásu.“zažertoval Aki.

Chvíli jsme se procházeli a potom jsme si sedli na zídku k rybníčku.

„Měl bych ti zase namazat to zranění.“nadhodil Aki.

„Ale já tě tím nechci zatěžovat.“řekla jsem.

„Hele, mě tím nezatěžuješ.Rád to udělám.“namítl Aki a už vytahoval lahvičku.

Bylo by marné něco říkat, takže jsem ho nechala, aby mi ránu vydezinfikoval.

„Amayo.“ozval se Aki po chvíli. „Chtěl bych ti něco říct.Chci ti to říct už dlouho, ale až teď jsem se k tomu odhodlal.“

Aki sklopil oči.

„Tak mi to řekni, Aki.“pobídla jsem ho.Byla jsem zvědavá, co mi Aki řekne, i když jsem něco tušila a byla bych ráda, kdyby mé tušení bylo správné.

Když v tom se ozvalo známé ptačí zvolání.Vzápětí mi na rameni přistál Kemijoki.

„Jé, ahoj Kemijoki.“zvolala jsem.Sokol držel v zobáku obálku se známou pečetí Kamedy.Horlivě mi ji podával a jeho černé oči dravě zářily.

„Zajímavé.“řekl Aki. „Kemijoki usedne vždy na tvé rameno.“

„To je fakt.Netuším, čím to je.“odpověděla jsem.

To už jsem ale zlomila pečeť, vyndala list a začali jsme číst.Kemijoki stále seděl na mém rameni.

 

 

Zdravím

Doufám, že se vám v Naganu líbilo a že jste si odpočinuli.Budete teď potřebovat sílu.

Další instrukce zní takto: Nalodíte se v přístavu na loď mířící na Okinawu.Udělejte to co nejdřív.

Já vím, bude to dlouhá cesta, ale musíte to vydržet.Doufám, že nikdo z vás netrpí mořskou nemocíJ

Během plavby dostanete další dopis s instrukcemi, co dělat na Okinawě.

Mějte se krásně

Kameda

 

„Tyjo.Takže pojedem na Okinawu.“řekl Aki, když jsme dočetli.

„Jo, už to tak vypadá.“řekla jsem. „Ale jedno vážně nechápu.Proč nás Kameda honí z jednoho koutu Japonska do druhého.Musí si být přece vědom toho, že cesta nás vyčerpává.“uvažovala jsem.

„To je pravda.Zřejmě k tomu ale má nějáký důvod.“řekl Aki.

„No to bych teda chtěla vidět, ten jeho důvod.No nic, výhoda je, že aspoň poznáme naši zemi.“řekla jsem. „Koneckonců, na Okinawě jsem vyrůstala a zdaleka ji neznám celou.“

Kemijoki se odrazil a vznesl se. „Sayonara Kemijoki san.“zavolala jsem za jeho vzdalujícími se perutěmi.

„Nepůjdeme se podívat do krčmy, jestli už tam nejsou ostatní.Musíme jim přece ukázat dopis.“navrhla jsem.

„Dobře.Tak jdeme.“souhlasil Aki.

Zvedli jsme se tedy a vydali se k hospodě, kde jsme bydleli.

Vešli jsme a ostatní seděli u jednoho stolku a jedli rýži s pečenou rybou.

„No to je dost.Kde jste se flákali?“křikla Kasumi, když nás spatřila.

„Omlouváme se.Zdrželi jsme se v pokoji a potom jsme vás už nemohli nikde najít.“řekla jsem na vysvětlenou.

„Měli byste příště dávat větší pozor.“řekl chladně Yamataro.

„Ale no tak.Vždyť o nic nešlo.“řekl Aki.

Yamataro se na něj odměřeně podíval, ale nic neřekl.Aki mu pohled oplatil.Stáli tam a dívali se jeden na druhého, ani jeden z nich nemrkl, oba měli chladný a nehnutý výraz.

„Určitě musíte mít hlad.Dejte si s námi.“snažila se Akiko zachránit situaci.Do určité míry se jí to povedlo, protože Aki odvrátil oči od Yamatara a pokynul mi, ať si sednu.Učinila jsem tak a Aki mně následoval.

„Došel další dopis.“řekla jsem a podala ho Yamatarovi.Přečetl ho nahlas.

„To snad ne.“řekla Akiko. „Kdo si myslí, že jsme?!“

„Akiko, nerozčiluj se.“napomenula ji Kasumi.

„Je pravda, že Okinawa je velmi daleko.“namítl Yamataro. „Nicméně nemáme na vybranou.“

„Jsem zvědavá, co na Okinawě budeme dělat.“nadhodila jsem.

„Uvidíme.Každopádně hned zítra půjdeme do přístavu najít nějakou tu loď.“řekl Yamataro.

„Musíme doufat, že nějaká zrovna pojede.Někdy trvá měsíce, než člověk najde loď, která pluje tam, kam potřebuje.“řekl Aki.

„Amayo, ty jsi na Okinawě vyrůstala, že ano?.“zeptala se Kasumi.

„Ano.Pravda, ale neznám ji celou.Znám jen místo, kde jsem pobývala a jeho blízké okolí.“řekla jsem.

„Aha.No, tak ji poznáš teď.“usmála se Kasumi.

Zbytek dne jsme strávili odpočinkem a posedáváním v hospodě.

Yamataro se od pití držel zpátky, ale zato Kasumi, Akiko a Akimu už ze samého saké začaly zářit očička.

Já jsem také pociťovala, že mám velmi dobrou náladu a smála jsem se všemu.

Pomalu se venku setmělo a celkem se ochladilo.Byl konec léta a noci už bývaly chladné.

V hospodě byl špatný vzduch a tak jsem vyšla ven, abych se trochu prošla.Sotva jsem udělala pár kroků, uviděla jsem Akiho.

Stál na dřevěné vyvýšené vyhlídce, ze které byl pěkný výhled.Došla jsem až k němu. „Ahoj, Amayo.“řekl Aki, stále ještě obrácený zády.

„Jak jsi věděl, že jsem to já.“podivila jsem se.

„To víš, tebe poznám vždycky.“zasmál se Aki.

„Když už jsme se tu tak pěkně sešli,“začala jsem nesměle. „Nechceš mi už konečně říct tu věc?Víš, přece jsi mi to nedořekl v té sakurové aleji.“

„Podívej na ty krásné hvězdy.“řekl Aki zasněně, jako by mě vůbec nevnímal.

„Ano, jsou moc krásné, ale prosím, řekni mi to už.“naléhala jsem.

„Ale kde ty hvězdy jsou, když je den?“pokračoval Aki ve svém zasnění.

„Hvězdy jsou tam pořád.Jen je ve dne nevidíme.“řekla jsem. „Ale řekni mi to už.“

„Dneska ne.“řekl Aki.

„Proč ne?“křikla jsem.

„Teď na to není ta pravá chvíle.A navíc, pil jsem hodně saké.“vysvětloval Aki.

„Aha.No, to jsem zvědavá, kdy přijde ta správná chvíle.“odsekla jsem.

„Amayo, nesmíš se na mě zlobit.“řekl Aki.

„Ne, však já se vůbec nezlobím.“zalhala jsem. „Jen je otázka, jestli to v tu správnou chvíli budu chtít slyšet.“

Sotva jsem dořekla tuto větu, která mi vyletěla z úst, otočila jsem se a rychlým krokem jsem zamířila pryč od Akiho.

„Amayo!“volal za mnou Aki. „Jsi jako malá.Vrať se.Jo, tak fajn.Tak se se mnou nebav….“

Chtěla jsem se vrátit, ale má hrdost mi to nedovolila.Vše ve mně se chtělo vrátit, ale nohy mě nesly k hospodě.

Rozrazila jsem dvěře, na nikoho se nepodívala, nevnímala otázky mých přátel a šla jsem si rovnou lehnout.

Ani nevím, co mě tak naštvalo, nicméně se mi dlouho nepodařilo usnout a vztek ve mně pořád byl.

Snad to bude zítra lepší.Umínila jsem si, že se Akimu omluvím…

 

 

kapitola čtrnáctá: Odjez z Nagana

 

Ráno jsem se probudila velmi brzy.Ostatní ještě spali.Potichu jsem vyklouzla z pokoje.

Sešla jsem dolů do krčmy.Hostinský pospával za pultem a můj příchod ho vzbudil.

„Á, paninko, dáte si něco k snídani?Třeba saké.“řekl.

„Ne děkuji.Myslím, že saké jsem měla včera dost.“zažertovala jsem. „Nebyla by raději nějaká rýže?“

„Ale to se ví.“vykřikl hostinský a začal mi nabírat do misky rýži.

„Není už moc teplá.Zbyla mi ze včerejška.“

„To nevadí.Děkuji.“řekla jsem a vzala jsem si misku a hůlky.

I když byla rýže včerejší, byla moc dobrá.Snědla jsem ji rychle.

Sotva jsem dojedla, přišla Kasumi.

„Ahoj, Amayo.“řekla nakřáplým hlasem.Sedla si vedle mě.Měla nevyspané oči, vypadala vyčerpaně, ale přesto se smála.

„Vy jste to včera táhli ještě dlouho, co?“zasmála jsem se.

„To mi povídej.“řekla Kasumi. „Ale ty jsi odešla nějak brzo.“

„Hmm…to jo no.“zamručela jsem.

„A proč?“zeptala se Kasumi.

„No, to je složitější.“odpověděla jsem.Nechtělo se mi tu včerejší záležitost moc rozebírat.

„No, chápu.“zasmála se Kasumi.

„Jsi zvědavá na Okinawu?“zeptala se mě.

„No, vlastně jsem tam vyrůstala.“řekla jsem.

„No vidíš.Tak to tam znáš jako své boty.“zasmála se Kasumi.

„Ale to zase ne.Znám jen malý kousek Okinawy.“namítla jsem.

Hostinský dal Kasumi také rýži a k tomu kalíšek saké.Takzvaný „vyprošťovák“ jak řekl.

Postupně přišli ke stolu i ostatní.

Aki jako poslední.

Jeho pohled se setkal s mým, ale já jsem rychle a provinile uhnula.

Když všichni posnídali, sbalili jsme si věci, rozloučili se s hostinským, třešňovou alejí a prostě s celým Naganem a vydali se nejbližšího přístavu.Ten byl ale dva dny cesty daleko.

Nebe bylo od rána ocelově šedé, ale teď se přihnaly černé mraky a spustil se obrovský liják.

Velké kapky začaly bubnovat všude kolem, tříštily se o nás a za chvíli jsme byli už úplně promočení.

„Sakra!“nadávala Kasumi.

„Honem, pojďte se schovat sem.“křikl Yamataro a ukazoval na převis pod skálou.

Rychle jsme tam přiběhli a sedli si tam.

Voda z nás kapala a začala být pořádná zima.

„To jsme teda dopadli.“Bědovala Akiko.

„No, doufám, že aspoň nebude pršet dlouho.“řekl Aki.

Já jsem začínala mít velmi špatný pocit.S Akim jsem od rána nepromluvila ani slovo.Vypadalo to, že je vážně hodně naštvaný.Jenže ještě nebyla příležitost se omluvit.

Déšť začal trochu ustávat.

„Jdu se projít.“řekl Yamataro, zvedl se a odcházel.

„V tom dešti?“zavolala za ním Akiko.

„Stejně už jsem mokrý.“namítl Yamataro a zmizel.

Já už taky nevydržím sedět.“prohlásila po chvíli Akiko. „To by mě čerti zebrali.“šila sebou nervózně.

„Jdu raději obhlídnout tu skálu.“načež se zvedla a také odešla.

Kasumi se natáhla, ruce si zkřížila pod hlavu a zavřela oči.Asi se chystala spát.

Nervózně jsem se podívala na Akiho.

Seděl se zkříženýma nohama a upřeně se díval kamsi před sebe.Trvalo, než jsem sebrala odvahu, ale nakonec se to povedlo.

„Ehmm….Aki.“začala jsem nesměle. „Chtěla bych se ti omluvit za ten včerejšek.“

Aki se na mě podíval, ale nic neřekl.

„Vážně se ti moc omlouvám.“zopakovala jsem.

„To já se taky omlouvám.“řekl Aki nakonec a usmál se.

„Ale včera vážně nebyla ta pravá chvíle na to, abych ti řekl to, co chci.“

„Teď už to chápu.“přisvědčila jsem.

„Ale jednou ta chvíle přijde, to mi věř.“řekl Aki.

„To jsem teda zvědavá.“zasmála jsem se.

Přestalo úplně pršet a mraky se dokonce rozestoupily, aby přes ně mohlo proniknout slunce.

Yamataro se vrátil.

„Kde je Akiko?“zeptal se.

„To netuším.“řekla jsem. „3la se také pro…“větu jsem ale nedokončila, protože mě přerušil něčí výkřik.Ozýval se odněkud zezadu.

„Zmetci, tak pojďte!“křičel hlas Akiko.

Kasumi otevřela oči a posadila se.Tázavě jsme se na sebe všichni podívali a vyskočili jsem jako blesk a běželi na místo, odkud se výkřik ozval.

Vyběhli jsme za zákrut skály a naskytl se nám pohled na Akiko a kolem ní asi deset Hashinů.

„Nechte ji být!“zakřičel Yamataro.

„Ale, kamarádíčci ti přišli na pomoc.“ušklíbl se posměšně jeden Hashin.“

„Zabili jste nám kamarády!“zaburácel další Hashin.

„Kde je Tacu?“zeptala se chladně Kasumi.

„Cha…myslíš si, že nás pán půjde jen tak ven?Ještě by se na vás musel dívat, ty naivko.“opáčil Hashin.

„Jak jsi mi to řekl?!“zeptala se Kasumi ostře.

Naivko.Jsi naivka, nula a nicka.“provokoval ji Hashin.

Kasumi tasila s obdivuhodnou rychlostí a vběhla mezi Hasiny.Byla tak rychlá, že ani nestačili zareagovat a prosekla břicho tomu Hashinovy, co se jí posmíval.

Jeho krev jí stříkla na obličej.

Ostatní Hashinové se vzpamatovali a vrhli se na Kasumi.

To už jsme na nic nečekali a vběhli jsme do vřavy.

Jednomu Hashinovi jsem přesekla achilovky a dorazila ho na zemi.

Uslyšela jsem svištivý zvuk oceli.Otočila jsem se a oslnilo mě ostří katany, které se ke mně blížilo.Vykryla jsem to a bodla Hashina do stehenní tepny.Aspoň to měl rychle za sebou.

Podívala jsem se napravo a strnula hrůzou.

Kasumi ležela na zemi a nad ní se skláněl Hashin s napřaženou katanou.Kasumin meč ležel tak dva metry od ní.

„Néééé!“zařvala jsem a vrhla se na Hashina.Skokem jsem ho srazila k zemi, takže jsme spadli oba na zem.

Hashin byl nade mnou a snažil se mě ostřím jeho meče pořezat na hlavě.Ležela jsem na zádech a má katana se jako zázrakem dostala pod Hashinovu, takže jsme se přetlačovali.Hashin měl ale více síly a ostří se ke mně nebezpečně blížilo.

Hashinovy se blýskaly oči a měl krvelačný pohled.Jeho namalovaná tvář byla v hrozivém šklebu.

A najednou tlak polevil a Hashin se na mě bezvládně svalil.Odkopla jsem ho a uviděla nad sebou Kasumi s nataženým mečem od Hashinovy krve.

„Jsme si kvit.“zasmála se.

„To teda jo.“řekla jsem.

Zvedla jsem se a viděla, že ostatní Hashinové už taky leží mrtví na zemi.

Když vtom jsem nahoře na skále zahlédla známý kabátek a ironický obličej.Byl to starý Fumio.

 

 

kapitola patnáctá: Starý Fumio

 

Jeho pohled se střetl s mým.Jakmile zjistil, že o něm vím, dal se na zběsilý útěk.

„Fumio!“zakřičela jsem a ukázala tím směrem.

„Ten chcípák.“vykřikl Aki. „Jdeme za ním.“

„Já s Akiko půjdem přímo za ním a Aki, Amayo a Kasumi, vy mu nadběhnete spodem.“řekl Yamataro.

Na nic jsme nečekali a rozběhli se.

Oběhli jsme skálu a už už vidíme staříka Fumia, jak se řítí z kopce svým kolébavým během přímo k nám.

„Aaaaaaa…“zařval, když nás spatřil.

Ihned se obrátil a chtěl utíkat zpátky, jenže to už za ním stáli Yamataro a Akiko.

Fumio se divoce rozhlížel, ale už neměl kam utéct.

„Skončil jsi!“křikla Akiko.

Kasumi tasila meč a napřáhla se k seku.

„Zadrž!“vykřikla jsem.

„Ale Amayo,“namítla Kasumi. „Vždyť kvůli němu jsi málem zemřela.“

„Správně.Jsi milosrdná, tak to má být.Vemte si z ní pří….“skřehotal Fumio.

„Zmlkni.“přerušila jsem ho ostře.

„Rozhodně s tebou nemám slitování, ty kryso.“řekla jsem chladně. „Ale myslím, že budeš vědět nějaké cenné informace.“

„To je pravda.“uznal Yamataro.

„Tak to vyklop.“pronesl Aki.

„Nic nevím.“odsekl Fumio.

„Patříš přece k Hashinům, ne?“namítl Aki.

„Kde je Tacu, a co Hashinové chystají?“zeptal se Yamatro.

Fumio zarytě mlčel.

„Máme ti snad pomoct, abys zpíval?!“okřikl ho Yamataro.

„Tak fajn, zkusíme to znova.Kde je Tacu?“zeptal se opět.

Žádná odpověď.

Yamataro vytasil wakizashi a přiložil ho Fumiovi k obličeji.

„Když ti bude chybět pár prstů, bude se ti mluvit lépe?!“zeptal se ho potichu.

Fumio měl v očích děs a snažil se Yamatrovi vysmeknout.

Yamatro ho ale držel pevně.

„A když tě necháme prorůst bambusem..Hmm…Co ty na to?“nadhodila Kasumi.

„A co třeba viset dolů s naříznutým čelem?“vykřikla Akiko.

„Né, prosím.Já nic nevím.“křičel Fumio skřehotavě.

„Keci!“opáčila jsem.

„Vážně, věřte mi.Jediný co vím je, že Tacu sídlí na Okinawě.Nic o Hashinech jinak nevím.Nevím ani, jak Tacu vypadá.“skřehotal starý Fumio.

„Na Okinawě?“zeptala jsem se nevěřícně.

„To je divný.“řekla Akiko.

Yamatro se zamyslel a pustil Fumia.Poodstoupil od něj a otočil se k němu zády.

„Ale na Okinawu přece jedem i my.“namítla Kasumi.

Fumio z pod kimona vytáhl nůž a chtěl ho vrazit do Yamatara.

Rychle jsem sáhla po sayi a tasila.Tasení byl zároveň i sek, kterým jsem Fumia připravila o ruku s nožem.

Stařík začal šíleně ječet a pobíhat kolem jako smyslů zbavený.

Přiskočila jsem k němu a sekla ho od hlavy až po hara.

Celý od krve se sesunul na zem a zůstal bezvládně ležet.

„Kretén starej.Děkuju ti Amayo.“řekl Yamataro.

„Stejně ale nechápu, proč nás Kameda posílá na Okinawu, když tam sídlí Tacu.“

„Třeba to Kameda neví.“namítla Kasumi.“Když to tak vezmeme, tak ani nevíme, jaký má Kameda vztah k Hashinům.“

To byla pravda.Nikdy jsme nad touto věcí nepřemýšleli.Třeba se Kameda o Hashiny vůbec nestará a tudíž neví, že Tacu pobývá na Okinawě.

Koneckonců, ani mi samotní nevíme, proč po nás Hashinové jdou.

„No, těžko říct.“řekl Yamataro. „Prostě tam pojedeme a uvidíme.“

Cesta k přístavu nám trvala ještě den a půl a probíhala zcela poklidně.

Přístav byl ve městě Shinbun.Bylo to velmi pěkné přímořské město.Bohužel jsme se ho ani nestačili prohlédnout.Hned jsme totiž spěchali rovnou do přístavu.

Ten byl velký.Kotvily tam lodě různé velikosti a tvaru, rybáři lovili do sítí ryby a bylo tam vidět plno námořníků.Také nás zaujalo zboží, které bylo obchodními loděmi přivezeno z Číny a jiných částí Japonska.Zkrátka, bylo tu rušno a hemžilo se to tu lidmi a aby toho nebylo málo, tak se zde nacházel také okraj městského tržiště.

„Je to tu tak velké.Jak jen můžeme najít loď na Okinawu?“zoufala Kasumi.

„Jo, bude to složité.“souhlasil Yamataro.

Nevím proč, ale najednou jsem pocítila něco jako šestý smysl.Nevysvětlitelně mě to táhlo k jedné lodi.Byla hodně velká, větší než ostatní lodě, měla krásně vyřezávanou příď do tvaru nějakého plaza a také měla bělostné plachty.Byla natřená na tmavě modro a na boku se stkvěl červený znak Kaze.

„Kaze.“pronesla jsem zamyšlene.

„Co jsi říkala?“zeptala se Akiko, která stála vedle mě.

„Kaze“zopakovala jsem a ukázala na tu loď. „Ta nás doveze tam, kam potřebujeme“

„A jak si můžeš být tak jistá?“nadhodil Yamataro.

„Instinkt.“opáčila jsem.

„Hmm, když myslíš.Za zeptání nic nedáme a navíc, jinou možnost ani nevidím.“uznal Yamataro.

Tak jsme se tedy rozhodli probojovat se mezi lidmi až k lodi Kaze.

 

 

kapitola šestnáctá: Kaze

 

Podařilo se nám dostat až ke Kaze.Na palubě byli námořníci a každý něco dělal.Někteří umývaly podlahu, jiní zase natahovali různá lana, další nakládali bedny se zbožím a tak podobně.

„No tak, nemůžete tu tak stát.Zavazíte nám.“ozval se za námi čísi hlas.

Otočili jsme se a spatřili muže menšího vzrůstu ve středních letech.Měl mimořádně šikmé pichlavé oči, prošedivělé vlasy svázané v culíku, vysoké čelo a orlí nos.V rukou držel nějakou bednu.

„Omlouváme se.“řekla jsem a všichni jsme ustoupili stranou.

„Nejedete náhodou na Okinawu?“zeptal se Aki.

„Náhodou jedeme.“odpověděl muž.

„A berete ještě pasažéry?“zeptal se Yamataro.

Muž se začal smát na celé kolo, div neupustil bednu, kterou držel.

„Čemu se smějete?!“křikla Kasumi.

„Děvenko, čemu se směju?“řekl muž. „Jsme obchodní loď.Pro nás je na prvním místě zboží.Proč bychom na palubu brali darmožrouty, jako jste vy?Vždyť každý z vás váží tolik, co jedna bedna se zbožím.“

„My bychom vám zaplatili.“řekla jsem.

„Hele, za prvé já o tom nerozhoduji, nejsem kapitán a za druhé, prostě tu pro vás místo není.“řekl muž.

„Prosím.Je to strašně nutné.Musíme se dostat na Okinawu.“naléhala Akiko.

„Řekl jsem ne!“křikl muž a dál už si nás nevšímal a stoupal po vachrlatých padacích schodkách nahoru na palubu.

„Tak co, Tsubaki, není pro tebe ta bedna moc těžká?“křikl na toho muže s orlím nosem další námořník.

„Hele, nech si to!“okřikl ho Tsubaki. „Raději koukej pořádně umýt tu palubu.Přece zítra ráno vyplouváme.“

„Tsubaki je Baka.“řekla Kasumi zle.

„Co budeme ale dělat.“řekl Zoufale Yamataro.

„Nemáme na výběr.“řekl Aki. „Musíme se na tu loď vloupat.Ještě dnes v noci.“

„Ale Aki, ty neznáš námořníky.Když nás chytnou, tak nás zbičujou a klidně nás hodí na pospas moři.“namítla jsem.

„Amayo, máš snad jiné řešení?“řekl Aki.

„Je to riskantní, ale asi nemáme jinou možnost.“vložil se do toho Yamataro.

„No dobře, ale jak to chcete udělat.?“zeptala se Kasumi. „Určitě tu loď nenechají bez dozoru.“

„No, to ne, ale myslím, že využijí poslední příležitosti a opijí se v přístavu.“řekla Akiko.

To byla pravda.Námořníci jsou největší ochlastové, to je známo všude.Nicméně ale mají cenné zboží, které budou určitě hlídat.Chtělo to prostě vymyslet dobrý plán.

„Chce to nějáký plán.“řekl Aki, jakoby mi četl myšlenky.

„Jasná věc.“zasmála jsem se.

Yamataro se na mě káravě podíval.

„No co je?To už se nemůžu ani zasmát?“ohradila jsem se.

„Ale jo, můžeš.“zabručel Yamataro.

 „Ty jsi pořád tak vážný.Někdy mi to až nahání strach.“řekla jsem.

„Ne, to se ti jen zdá.Já to tak nemyslím.“usmál se Yamataro.

Bylo to snad poprvé, co jsem ho viděla se opravdu upřímně usmát.No, dělá chlapec pokroky.Asi na něj máme dobrý vliv.

„Tak fajn.Nechte úsměv úsměvem, a pojďte raději vymyslet plán.“napomenula nás Kasumi.

„Tak, tak, ale myslím, že v nějáké super hospodě se nám bude přemýšlet lépe.“nadhodila Akiko.

„Jaj…tobě to sake nějak zachutnalo.“zasmál se Yamataro.

Tak jsme teda zamířili do nejbližší přístavní hospody.Bylo to tam celkem ostré.Hospoda byla k prasknutí přeplněna námořníky a před vchodem bylo plno žebráků.

„Hele, nepůjdeme někam, kde by byl větší klid?“zeptal se Aki.

Souhlasili jsme a tak jsme ještě kousek šli směrem do centra a tam jsme narazili na jinou krčmu.Také nebyla nic moc, ale důležité bylo, že tam skoro nikdo nebyl.

Sedli jsme si úplně dozadu do kouta a za chvilku přišel hostinský.

„Co to bude, mládeži?“zeptal se hrubým hlasem.

„Mládeži?“zachechtala se Kasumi.

„No, jste snad důchodci?“opáčil hostinský.

„To samozřejmě ne, a proto nám doneste láhev sake.“řekla Kasumi.

„Jak si přejete.“řekl hostinský. „A chcete i něco k jídlu?Zrovna nám dovezli velmi dobrou rýži.“

„Jo, klidně to sem doneste taky.“řekl Yamataro.

„No, napadla mě jedna věc.“začal Aki.

„No, povídej.“vybídli jsme ho.

„Co kdybychom se přestrojili za námořníky?Já myslím, že je jich tam hodně a že se všichni ani navzájem neznají, takže by jim nebylo divné, kdybychom se tam najednou objevili my v přestrojení.“řekl Aki

„To vůbec nezní špatně.Ale přece tu jeden háček je.“uvažoval Yamataro.

„Kapitán má určitě spočítané námořníky, do jednoho muže.A kdyby tam bylo pět navíc, tak mu to bude divné.“

„To je pravda.“řekla jsem. „Zbývá tedy jediná možnost.“

„Musíme zneškodnit pět mužů z lodi Kaze.“dokončila za mě Kasumi.

„Ale ne.Nemůžeme jen tak zabíjet.Nejsme přece Hashinové.“zděsila se Akiko.

„Kdo říká, že je zabijeme.“řekla jsem. „Stačí, když je třeba v někde svážeme a zamkneme.Časem je někdo najde, ale to už bude pozdě, protože Kaze, i s námi už bude pryč.“

„Geniální.“uznal Yamataro. „Uděláme to.Napřed se na to ale najíme.“

A tak jsem se pustili s chutí do rýže a do sake.

 

kapitola sedmnáctá: Tři námořníci

 

Po chvilce se rozrazili dveře a vtrhli tři muži.Podle oblečení a chování to byli námořníci.Sedli si hned vedle nás.

„Hospodo, nalévej!“křikl jeden z nich.

Hostinský se k nim neochotně došoural s lahví sake.

„Mám plán.Vůbec si mě nevšímejte a dělejte, jakoby nic.“zašeptala Kasumi.Vzápětí se zvedla a šla přímo k těm námořníkům.

„Ahoj, hoši.“řekla. „Můžu si přisednout?“

Muži se na ni udiveně podívali. „Proč ne.“řekl nakonec jeden.

Nespustili z ní oči a bylo vidět, že jim padla do oka.Ostatně Kasumi byla hezká a těmto námořníkům se určitě nestává denně, že by za nimi přišla jen tak nějaká žena.

„Vy jste námořníci?“zeptala se Kasumi.

„To se ví.Ti nejlepší.“vychloubal se jeden.

„No teda.Pro námořníky já mám velkou slabost.“řekla Kasumi líbezně.

„Opravdu?“řekl další z nich. „No, plavíme se na takové dost pěkné lodi s ještě krásnějším jménem.“

„A jaké je to jméno?“zaptala se Kasumi, jakoby jí na tom vůbec nezáleželo.

„Kaze.“řekl ten muž.

„Hmm..zajímavé.Ale jaká jsou vaše jména?“zeptala se Kasumi.

Muži se jí představili jeden po druhém.Jmenovali se Nakamura, Yoishi a Heiachi.

„Hele, to je tvá kamarádka?“zeptal se Yoishi a ukázal na mě.

Dělala jsem, že jsem ho neslyšela.

„Ano, je.“odpověděla Kasumi.

„A nechtěla by se s námi také seznámit?“naléhal Yoishi.

Dělali jsme s Yamatarem, Akim a Akiko, že se o něčem urputně bavíme, ale ve skutečnosti jsme napínali uši.

„No, ona je trochu stydlivá.Ale zkusím jí přivést.“řekla Kasumi, zvedla se a šla pro mě.

„Amayo, mohla bys na chvíli.“zeptala se mě Kasumi.

„Jasně.“odpověděla jsem nejistě.

„Počkej.“zašeptal Aki a vytahoval lano, které měl přivázané u obi.

Zvedla jsem kalíšek ze sake, abych se zdržela a zároveň to nebylo nápadné.Aki mi mezitím za obi zastrčil lano.

„Mám lano.Musíme je dostat pryč a zneškodnit je.“řekla jsem Kasumi potichu.Kývla na souhlas.

„Takže, tohle je Sayuri a já jsem Tomi.“představila nás Kasumi chytře pod cizími jmény, když jsme došli k námořníkům.“

„Super.Tak si s námi dejte sake.“vybídl nás Heiachi.

Dali jsme si s nimi tedy jeden kalíšek

„Nechcete jít někam do soukromí?“nadhodila jsem.

Muži to pochopili tak, jak jsem chtěla a radostně souhlasili.

Zaplatili účet a odcházeli jsme.Ve dveřích jsem potutelně mrkla na Yamatara, jakože to máme s Kasumi pod palcem.

Vyšli jsme ven a zamířili k přístavu.Bylo tu ale moc svědků a nemohli jsme nic dělat.

V tom jsem viděla temnou zapadlou uličku, která tu na nás jakoby čekala.

„Co je v téhle ulici?“zeptala jsem se a ukázala na ni.

„Hmm…to nevím.“řekl Yoishi.

„Chcete se tam snad jít podívat, holky?“nadhodil Nakamura.

„To si piš.“mrkla na něj Kasumi a už se hrnula do té uličky.

Já jsem šla jako poslední.Přede mnou šel Yoishi.Počkala jsem, až jsme zašli za roh, abych měla jistotu, že nás opravdu nikdo neuvidí a bleskurychle jsem tasila.

Vrhla jsem se vpřed, chytla Yoishiho do kravaty a přiložila mu ostří ke krku.

„Co je, co blbneš?“vykřikl zděšeně.

Ostatní se ohlédli a vyděšeně vykřikli.Kasumi využila příležitosti a také tasila katanu.

Bylo to úžasné.S Kasumi jsme předem neměli žádný plán, ale jak jsem později zjistila, nebyla to ani potřeba.Vzájemně jsme se doplňovaly a věděly, co dělat.

„Zbláznili jste se?“zeptal se ostře Nakamura.

„Nikdo se ani nehne, nebo Yoishi zemře.“řekla jsem.

„Není to nic osobního, ale musíme to udělat.“přidala se Kasumi.

„Vy mrchy jedny.Zabiju vás!“rozkřikl se Heiachi.

„Jsi snad v takové situaci, abys mohl vyhrožovat?“zeptala se ho chladně Kasumi.

Heiachi nic neřekl, jen se na ni zle díval.

„Nejprve si svlékněte šaty.“řekla jsem.

„Ale kotě, tos měla říct rovnou.Proto mi ještě nemusíš vyhrožovat katanou.“zažertoval Nakamura.

„Hlupáku!“obořila se na něj Kasumi. „Potřebujeme jen vaše šaty.To je všechno.“

Muži se ke svlékání neměli, tak jsem přitlačila Yoishimu meč na krk, až se mu tam objevila červená čárka.

„Dobře, dobře.Hlavně klid.“řekl Heiachi a začal se svlékat.Nakamura udělal to samé.Nechali si na sobě jen spodní prádlo.To jsme po nich opravdu nechtěly.

Kasumi tasila a vzala do kravaty Heiachiho.to abych mohla pustit Yoishiho, který se také musel svléknout.

„Teď se  pěkně necháte svázat, nebo vás zabijeme.“řekla jsem.

Poté jsem odvázala lano, které mi dal Aki a svázala jsem Yoishiho a Nakamuru.

Nezbylo jim nic jiného, než se nechat.Život Heiachiho jim byl drahý.

Nakonec jsme je svázaly všechny tři dohromady.

„Jdeme!“rozkázala jsem.

„To vám přijde draho.“vyhrožoval Yoishi.

„Nepovídej.“opáčila Kasumi.

„Zvedejte se!Honem!“přikázala jsem jim.

Horko těžko jsme je dovedli na konec té temné uličky.Byla tam jáma, do které se dávaly odpadky a byla dost velká na to, aby se do ní vešli tři muži.

„Vlezte tam!“řekla jsem, odklopujíce víko jámy.Nebyla zas tak hluboká.Asi tak metr a půl.

„To si děláš srandu.Vždyť tam je smetí.“řekl zděšeně Yoishi.

„Vypadám snad, že bych žertovala?“opáčila jsem.

Dalo mi velkou námahu se takhle přetvařovat a dělat zlou.Ti muži přece za nic nemohli.Třeba na ně na Okinawě čekají manželky a děti.Ne, tohle bych si neměla říkat.Nemáme přeci na výběr.Ráno je všechny tři hezky najdou a nic se jim nestane.

„Běžte někam.Do té jámy teda nevlezu.“odsekl Nakamura.

Sebrala jsem veškerou svou kuráž a strčila jsem do něj.Zavrávoral na okraji a strhl sebou i Heiachiho a Yoishiho.Byly přece svázaní dohromady.

Ozvala se tupá rána a ti tři se válely v odpadcích jako prasata v bahně.

Nedbaly jsem na jejich nadávky a zaklaply víko.Mělo na sobě mezery, takže jim nehrozilo udušení.

„Hele.Uděláme zkoušku.“řekla jsem a ukázala na hromadu šatů, které si námořníci vyslékli.

„No jasně.Oblečeme si je a jestli nás v ostatní poznají.“řekla nadšeně Kasumi.

Tak jsem se do toho pustili.

Šaty nám byly dost velké.Kabátky měly sahat nejvýše po kyčle, ale my je měly do půli stehen.Pás obi jsme kolem sebe omotaly nejméně natřikrát a Kalhoty nám trochu padaly.

Naše původní šaty jsme poskládaly a vzali do rukou.

Přišly jsme do hospody.Ostatní seděli nervózně u stolu a dívali se ke dveřím.

Akiko pila sake, Yamataro si podepíral hlavu a Aki poklepával prsty o stolek.

Podívali se instinktivně na nás, když jsme vešly, ale k naší velké radosti nás nepoznali.Na hlavách jsme totiž měly i šátky, tak jak to nosí správní námořníci.

Došly jsme s Kasumi až k nim.Divně se na nás dívali a už už chtěli něco namítnout když Aki vyhrkl: „Amayo, Kasumi, jste to vy?“

„Prosím, pane?Nevím o čem to mluvíte.“řekla jsem hlubokým hlasem.

„Amayo, nech toho.“smál se Aki.

Sundaly jsme si šátky a začaly jsme se smát.

„Už jsme se o vás báli.“řekla Akiko.

„To jste je měli vidět.“smála se Kasumi.

„Jste dobrý.To se vám povedlo.“řekl uznale Yamataro.

Povyprávěly jsme jim vše, jak jsme to provedli, nevynechaly jsme ty nejmenší detaily.Málem nám to nechtěli věřit.

„Tady jsou jedny šaty navíc.“řekla jsem a položila před ně kabátek, šátek a kalhoty.

„Jsou z těch třech asi největší.“řekla Kasumi.

„Yamataro, jsi vysoký.Nechceš si je vzít?“navrhl Aki.

„Proč ne.“řekl Yamataro a sáhl po šatech.Čichl k nim a zašklebil se.

„No páni.Říkáte, že jste jim ty šaty vzaly ještě před odpadkovou jámou?“zažertoval.

Srdečně jsme se zasmáli.

Yamataro si stoupl a začal si odvazovat obi.

„Yamataro,“řekla jsem vesele. „Přece se nechceš převlékat tady.“

„Copak se na mě nechceš podívat?“řekl Yamataro a začal se smát.Bylo to u něj nezvyklé, že tak žertoval.Zřejmě měl hodně sake.

„O to by nešlo, ale mohli by tě vyhodit na ulici.“odpověděla jsem.

„To je fakt.“začala se smát Akiko. „Raději běž jinam.“

Yamataro pokrčil rameny a odšoural se za roh, kde ho nebylo vidět.Přitom se neustále smál.

„Kolik toho vypil?“zasmála se Kasumi.

„No, holka, to už raději nepočítáme.“odpověděla Akiko a přihnula si z kalíšku.

„Ještě nám ale chybí zneškodnit dva námořníky.“připomněl Aki.

„To ano.Nečekala bych a šla to udělat rovnou.“řekla jsem. „Ale kdo to udělá?“

„No, Yamataro není ve stavu, kdy by toho byl schopen, Akiko je už taky načlá…“začala Kasumi.

„Hele, já jsem v pohodě.“ohradil se Yamataro, který se zrovna vrátil.Měl na sobě už oblečené námořnické šaty.Kimonko na něm trochu viselo, ale délka mu byla dobrá.Ovšem zavázal si pravý cíp přes levý.

„Yamataro.Jsi snad na pohřbu?“napomenula ho Kasumi.“

Yamataro se na ni tázavě podíval a poté sklopil zrak na svou hruď.Zjistil to a převázal si kimono správně.

„No co, no.Každej se může splést.“řekl ukřivděně.

„Tak fajn.Já půjdu zlikvidovat další dva.“nabídla jsem se.

„Dobře.Někdo by měl jít s tebou.“řekla Kasumi.

„Já půjdu.“prohlásil Aki.

„Super.Já tady zatím pohlídám ty dva.“zasmála se Kasumi.

„Zlomte vaz.“křičel za námi Yamataro, když jsme odcházeli.

 

 

kapitola osmnáctá: Štěstí

 

Byla už hluboká noc.když jsme vyšli z krčmy, zaskočila nás zima.Dost se ochladilo.Obloha byla jasná a zářily na ní hvězdy.

„Doufám, že se nám to povede.“řekla jsem.

„Musí.A hlavně nenápadně.“přisvědčil Aki.

Nechtěla jsem to sem teď plést, ale nevydržela jsem to přes svou zvědavost a řekla jsem:

„Předpokládám, že teď ještě není vhodná chvíle na to, co mi chceš říct.“

„Aki se zasmál.

„No, teď ne.Pravda.Ale neboj, ta chvíle přijde.“

„Tak dobře.Ale je ti jasné, že hořím nedočkavostí.“řekla jsem.

„To jo.Je mi to jasné.“odpověděl Aki.

„No fajn.Teď se ale musíme soustředit na náš úkol.“řekla jsem.

Aki přikývl.

Zrychlili jsme krok.Došli jsme až do přístavu a naskytl se nám pohled na Kaze.Poklidně se houpala v temné mořské vodě.Sem tam na ní zářily lampiony, ale nebyl na ní žádný pohyb.

„Myslíš, že tam jsou námořníci?“zeptala jsem se.

„Určitě.Někdo přece musí loď hlídat.“řekl Aki.

„Musíme jít blíž, ale vypadáme moc nápadně.“řekla jsem.

„Dělej jakože nic.Jen se tady procházíme.“řakl Aki.

„No jasně.V tuhle hodinu a s katanou u pasu.“nadhodila jsem.

„Hmm..pravda.“zasmál se Aki.

„Tak se musíme přilížit.“nadhodil.

Potutelným krokem a přikrčení jsme se dokradli až ke Kaze.

Padací schodky, po kterých muži nosily bedny byly vytažené nahoru.Vedle lodi stála opuštěná rikša.Měla zlomené kolo a byla celá nakřivo.

Najednou jsme zaslechli hlasy.Po chvíli se objevily siluety tří lidí.

Na nic jsme nečekali a skočili za rikšu, aby nás nebylo vidět.

Siluety se přiblížili a ukázalo se, že to jsou tři rozjaření muži.

„Tsubaki.“zašeptala jsem.

Jeho orlí nos byl ještě víc zahnutý, když se smál a oči se mu proměnily v malé štěrbinky.

Další muž byl malý, hubený a šlachovitý.Měl bradku zapletenou do copu a na vrchu hlavy culík, jak to nosí samuraiové.

Třetí muž byl vysoký a tlustý a měl lysou lesklou hlavu.

„Amayo, musíme zlikvidovat Tsubakiho.“řekl Aki potichu.

„No jasně.Přece nás už zná a určitě by nás zítra odhalil.“potvrdila jsem.

Ten den se nám opravdu dařilo.Byla náhoda, že nám přímo pod nos přišli námořníci z Kaze.A to už podruhé.

„Ale jsou tři.Hele, já se pokusím odlákat Tsubakiho a ty se postarej o ty dva, jo?“navrhla jsem svůj plán.

Muži se zastavili a o něčem se horlivě, nahlas a velmi vesele bavili.

„Ale tím pádem je budeme muset zlikvidovat všechny tři a to pak nebudou sedět počty.“namítl Aki.

„No jo.To je pravda.Sakra.A zrovna Tsubaki je tam velkej pán, jak se zdá.Toho by si určitě všimli.“uznala jsem.

Ten den jsme měli vážně štěstí.Muži totiž problém vyřešili za nás.

„Hele, počkejte tu na mě.“řekl ten hromotluk.

„Kam jdeš?Co to má bejt?“volal za ním Tsubaki.

„To tě nemusí zajímat.Prostě si na chvíli odskočím a hned se zase vrátím.“odpověděl mu hromotluk.

„No dobrá, dobrá.Ale hned se vrať.“řekl Tsubaki.

„Amayo, běž za ním a zdrž ho.“řekl Aki.

Rychle jsem si přes sebe přehodila šedý kus látky, který ležel v rykše a plížila jsem se za tím hromotlukem.

Aki se mezitím chystal vyřídit Tsubakiho a toho hubeného námořníka.

Potichoučku jsem šla za hromotlukem.Nemusela jsem se bát, že mě uvidí ti dva.Byli jsme už dost daleko od nich.

Hromotluk zpomalil, ba se skoro zastavil.

Přitiskla jsem se ke zdi a vyčkávala.

Hromotluk se potutelně rozhlédl, naštěstí si mě nevšiml, poté se sehnul a vytáhl z pod uvolněné dlaždičky měšec, který byl zřejmě plný yenů.

Tak vida.Pěkně se schrabuje pro sebe, lakomec jeden.Chtěl se už vrátit k těm dvěma, jenže bylo ještě brzo.Aki potřeboval více času.Takže přišla má chvíle.

Nahrbila jsem se jako stařena, takže mi nebylo přes tu šedou hadru vidět do tváře a šourala jsem se k hromotlukovi.

Látka byla tak velká, že zakryla i mou katanu.

„Dobrý muži.“řekla jsem skřehotavým hlasem.

Hromotluk se na mě opovržlivě podíval.

Dobrý muži,…“opakovala jsem.

„Co chceš?!“obořil se na mě.

„Slitujte se a přispějte mi.Ocitla jsem se v těžké životní situaci.Nemám na rýži, slitujte se!“skřehotala jsem.

„To víš, že jo, babo.“řekl hromotluk posměšně. „Sám mám málo.“

„Ale mějte slitování.Nemám co jíst.“naléhala jsem.

Hromotluk si mě nevšímal a mířil zpátky ke Kaze.

Aki to ještě určitě nestihl.Musel je ochromit, svázat a odvléct a na to měl málo času.To ne, za každou cenu ho musím zdržet.Aspoň na chvíli.

Motala jsem se hromotlukovi pod nohy a pořád do něj hučela.Začínal ztrácet trpělivost.Vypadal jako ten typ, co nejde pro ránu daleko.

„Babizno jedna hnusná.Táhni mi z cesty, nebo..“křičel.

„Aspoň yeníček.Nebo aspoň trochu rýže, když už nic.Takový švarný námořníček, ten musí mít peněz jako želez.“švitořila jsem.

„Nemám nic.“odsekl.

„A co ten měšec, který máš za kimonem?“zeptala jsem se.

„Nevím, o čem mluvíš.“řekl hromotluk.

„To by asi tví kamarádi, co jsi s nimi tuhle stál neměli radost, kdyby se dozvěděli, že si schováváš peníze a jim nic neřekneš.“pronesla jsem jakoby ledabyle.

„Co jsi to řekla?Vyhrožuješ mi?“obořil se na mě hromotluk.

„To bych si nedovolila.“řekla jsem.

Udeřila jsem hřebík na hlavičku.Hromotluk dostal strach, protože pokud vím, tak kradení a schovávání peněz se na lodi trestá bičem, ne-li pak smrtí.

„Budeš mlčet, když ti dám yen?“řekl nakonec hromotluk.

„Spolehněte se.“řekla jsem.

Hromotluk vytáhl měšec a lovil z něj peníze.Měl ovšem nemotorné prsty, takže mu to trvalo.Nakonec se mu to přece jen podařilo a podával mi přesně jeden yen.

„Děkuji vám.Jste laskavý.“řekla jsem a vzala jsem si od něj peníze.Přitom jsem si dala záležet, aby nezahlédl ani kousek mého obličeje.

„Raději už táhni, než si to rozmyslím.“odsekl hromotluk a schoval si pečlivě svůj měšec.

Doufala jsem, že to Aki stihl a zašourala jsem se za roh.

Odhodila jsem šedou látku a napřímila se.Nezbylo mi, než čekat.

Vtom jsem uslyšela svištivý zvuk.Vzápětí se něčí silueta snesla ze střechy přímo přede mne.Lekla jsem se, až mi srdce poskočila a už už sahala po sayi.

Pak jsem si ale uvědomila,že je to Aki.

„Bože, tys mě vylekal.“řekla jsem.

„To se omlouvám.“řekl.V rukou držel dvoje šaty.

„Jseš dobrej.Snažila jsem se toho chlapa zdržet, jak jen to šlo.“vysvětlovala jsem.

„Pohoda.Ale stihl jsem to tak, tak.“zasmál se Aki.

„A co jsi s nimi udělal?“zeptala jsem se.

No, hodil jsem na ně rybářskou síť, kterou jsem si samozřejmě jen vypůjčil z jedné malé loďky.A pak to šlo samo.Svázal jsem je a dovlekl do bezpečné skrýše.Počítám, že je tam ráno najdou rybáři.“řekl potutelně Aki.

Rychle jsme spěchali zpátky do krčmy.Nevím jak dlouho jsme byli pryč, ale počítám, že to nebylo víc jak půl hodiny.

Vešli jsme a naskytl a zjistili, že se krčma za tu dobu solidně zaplnila.Všude kolem bylo plno řevu, veselí a opilců.

Šli jsme tam, kde jsme tušili naše původní místo a naskytl se nám legrační pohled.

Kasumi seděla s lahví saké, na rameni jí spal Yamataro a vedle nich bezvládně ležela Akiko.

„No konečně.“zvolala Kasumi a samou radostí vyskočila.Zapomněla na Yamatara a ten spadl na zem.To ho probudilo a zamžoural.

„Jé, Amayo, Aki.“řekl roztržitě.

„Tak je to vyřešené.Máme teď šaty pro nás pro všechny.“řekla jsem.

„Sugoiiii…“pronesl Yamataro.

„Yamataro, Yamataro…Jestli budeš mít zítra kocovinu, tak uvidíš.“řekl Aki pobaveně.

„Pche..“zasyčel Yamataro a mávl rukou.

„A jak to tedy uděláme?“zeptala se Kasumi.

„Musíme velmi brzy vstát, převlečeme se do námořnického a půjdeme ke Kaze.Tam se nenápadně přimícháme mezi ostatní námořníky.“vysvětloval Aki.

„Ano, tak, tak.Ale přišlo mi, že někteří námořníci se mezi sebou určitě znají, proto by nebylo od věci to naše oblečení pomíchat.Myslím jakože třeba já si vezmu kabátek Heiachiho a kalhoty Yoisiho a tak dále.“

„Jo, to je výborný nápad.“uznala Kasumi.

„Teď se ale pojďme trochu vyspat.Domluvila jsem se s hostinským a poskytne nám pokoj.“

„Aki, vezmi prosím tě Akiko.Nechci ji zbytečně budit.“poprosila Akiho Kasumi.

Aki se usmál a chopil se Akiko.Nedělalo mu to moc velké problémy.Zvedl ji a zamířil s ní po schodech nahoru.

„Holky, běžte spát.Já za váma přijdu.“řekl Yamataro.

„Na to zapomeň.Zítra je důležitý den.“namítla Kasumi.

„A proto se na to napiju.“prohlásil Yamataro, otočil se a chtěl se vydat vstříc hospodské vřavě.

Rychle jsem ho drapla za ruku a táhla ho ke schodům.Kasumi se ke mně přidala.

„No tak, holky.Jste jako mý manželky.“křičel Yamataro.

„Nech toho.Jindy jseš tak zodpovědném a teď se chováš jako malý děcko.“okřikla jsem ho.

„Ale Ami, přece bys mi nenadávala.“řekl Yamataro.

„To bych si nedovolila.“řekla jsem posměšně. „Ale teď už pojď spát.“

Yamataro se nakonec vzdal a nechal nás, ať ho odvedeme Pořád měl nějáké řeči, což na něj bylo vážně neobvyklé a my jsme se tomu s Kasumi smály.

Byla jsem tak unavená, že jakmile jsem si lehla, tak jsem usnula.

Zdály se mi divné a zmatené sny o moři, o Kaze, o pirátech a mořských vlcích.

 

 

kapitola devatenáctá: Černí pasažéři

 

Vstávali jsme, když bylo slunce ještě daleko za horami.Ani jeden paprsek nepronikl do tmavých ulic Shinbunu.

Nikomu se moc nechtělo, ale museli jsme.

Převlékali jsme se do námořnického, když Yamataro nesměle vstal a stál uprostřed pokoje jako solný sloup.Zrak sklopený k zemi a v ruce třímal obi.

„Stalo se něco, Yamataro?“zeptala se Kasumi.

„To, jak jsem se včera choval, „začal Yamataro stále se sklopeným zrakem a nehnutým postojem. „je neomluvitelné!“

„No jo, už je tady náš starej Yamataro.“zasmála jsem se.

„Ty si z toho děláš srandu, ale mě se tohle ještě nikdy nestalo.“odsekl Yamataro.

„Ale notak, vždyť o nic nešlo.Byla s tebou docela sranda.Dokonce víc, než normálně“utěšovala jsem ho.

„Hmm…“zabručel Yamataro.

„Fajn ale teď si musíme pospíšit.“pobídla nás Akiko.Vypadala nevyspale, ale snažila se to zakrýt.

Rychle jsme si tedy sbalili svých pár švestek, naše původní oblečení jsme si dobře schovali do smotaných ranečků z látky a opustili krčmu.

Hostinskému jsme zaplatili ještě včera večer.

Došli jsme až do přístavu.Kromě rybářů, kteří tahali své sítě a chystali se na lov tam nebyla ani noha.

Všude bylo šero a vlhko.Sem tam se potulovali divocí psi, kteří hladově slídili po zbytcích z večera.

A potom jsme ji uviděli.Kaze, pohupovala se na vlnkách.Měla stažené plachty a nebyl na ní vidět žádný pohyb.Námořníci si zřejmě dali na čas.

Zamířili jsme přímo k ní.

„Tak jsme tu, ale co teď?“nadhodil Aki.

„Já bych se tam zkusil vyšplhat.Na palubě zapadneme lépe, než tady dole.“namítl Yamataro.

Souhlasili jsme.

Yamataro měl u sebe ještě jedno krátké lanko.Udělal smyčku a přehodil ji kolem ozdobného výstupku na Kaze.

Poté začal obratně šplhat nahoru.Když byl až u okraje, slídivě se rozhlédl a mávl na nás, že je vzduch čistý.

Jeden po druhém jsme následovali Yamatara.

Teď nám nezbylo, než vyčkávat, až se probudí námořníci.

Jak je známo, tak na loď nesmí ženy, proto jsme se Akiko, Kasumi a já ještě v krčně převlékli za muže.

Museli jsme ale natrénovat mužský hlas, což bylo ve výsledku jen hluboké huhlání.Ale lepší než nic.

S postupujícím časem stoupala naše nervozita

Námořníci, které jsme potkali se mezi sebou znali.Co když se znají všichni navzájem?Co když nás odhalí?Co s námi potom udělají?

Kladla jsem si spoustu takových otázek a měla jsem čím dál tím větší strach.

Také nevíme nic o řízení lodi.A třeba nám unikly nějáké sebemenší detaily, které zhatí naši lest.

Nemohli jsme u sebe mít ani své katany.Ty by nás prozradily hned, protože námořníci tyhle zbraně nenosí.Pečlivě jsme je všechny zabalili a schovali na palubě společně s našimi šaty.

Za obzorem se vynořila zlatá zář vycházejícího slunce.

Paprsky nesměle vystrkovaly zářivé ručičky.Šplouchající moře se vlnilo a blýskalo jako neklidné zrcadlo.

Rackové nad ním poletovali.Jejich let byl lehký a plachtivý.Sem tam bojovali s větrem, který je unášel neznámo kam.

Stoupla jsem si na kraj lodi a nasávala slaný a vlhký mořský vzduch, který se mísil s pachem mořských řas.

Stěží jsem dohlédla na druhý konec lodi, tak byla velká.

Na obzoru se táhla nekonečná dálka.Širé moře, kde nebylo vidět ani kousek pevniny.Šel z toho trochu strach, ale přece jen jsem už lodí plula.Také je pravda, že na širé moře nepoplujeme. Budeme pouze obeplouvat ostrovy až dolů na Okinawu, můj rodný kraj.

Ohlédla jsem se na ostatní.

Aki stál také u okraje a díval se do dálky.Vypadal zamyšleně..Akiko, Yamataro a Kasumi seděli za mnou na bednách.Ani jeden z nich se nepohnul a ve tvářích měli napjatý výraz.

Když vtom se za námi rozrazili dveře do podpalubí.Všichni jsme se tam s trhnutím podívali.

Cítila jsem, že mi srdce buší až v krku, jako by chtělo vyskočit ven.Instinktivně jsem sáhla po kataně, která se teď ovšem nacházela schovaná na palubě, nikoli u mého pasu.Zklamaně jsem ruku opět stáhla.

Ze dveří se pomalu začal vynořovat muž.A hned za ním druhý.Byli relativně malí, jeden měl na hlavě červený šátek a druhý šedý.

Nebyla jsem s to se pohnout.Jen jsem se na ně vyděšeně dívala.Ostatní na tom byli stejně.Připadala jsem si jako malé děcko, které načapali při kradení bonbónů.

„Ale, kamarádi.“zvolal ten s červeným šátkem.Měl zvláštní oči.Skoro vůbec nebyly šikmé.Z pod šátku mu čouhaly tmavě hnědé rozcuchané vlasy.Byl velmi malého vzrůstu a měl sinalou pleť a na tváři podlý výraz. „Taky jste to včera přehnali, jako my?“

„Ehmm….No…prosím?“vykoktal ze sebe Yamataro.

„No, pili jsme hodně saké a taky jsme toho moc nenaspali.Jsem zvědavej, jak vyplujem.“uchechtl se námořník.

Náhle jsem pocítila úlevu.Nepoznali, že sem nepatříme.Možná to bylo zbytkovým alkoholem, ale aspoň jsme měli nějakou šanci.

„To si piš.“řekla Kasumi nuceně hlubokým hlasem, až mě to málem rozesmálo.

„ Achjo.“povzdychl si ten s červeným šátkem. „Ještě jsme se neměli šanci poznat.Jmenuji se Toshiro.“ řekl a uklonil se.

„Tohle je můj kámoš Shinji.Je němý.“kývl Toshiro hlavou směrem k muži s šedým šátkem.

„Ehm…já jsem Kobajashi.“začal nervózně Aki.

Bylo jasné, že svá pravá jména říct nemůžeme, tak jsme si vymyslely nová.

„Tohle je Nobu“ představil mě Aki.

„Takeshi“ kývl směrem ke Kasumi

Následně Akiko představil jako Asakadzu a Yamatara jako Ryuzu.

„Super.Toš už se konečně známe.“řekl Toshiro a sedl si na jednu z beden.

Shniji následně udělal něco, co jsme dost dobře nepochopili.Přišel k Toshirovi, chytl ho pod pažemi a chtěl ho zvednout.

Toshiro se začal kroutit a křičel „Aaaaaa…aaaaaaa.“ a poté zabodl obě své dlaně s tenkými prsty Shinjimu po stranách do žeber a vykřikl přitom „ Ťa!“

Shniji ho pustil a uskočil.

„Toho si nevšímejte.My jen tak blbnem.“vysvětloval nám poťouchle Toshiro.

„Shniji mi tím chtěl připomenout, že máme vytřít palubu.“řekl a pohodil hlavou směrem k Shinjimu, který teď stál opodál a tvářil se ukřivděně.

„Pomůžete nám?“ zeptal se nadšeně Toshiro.

Co jiného nám zbývalo, než souhlasit.Tak jsme tedy vyfasovali kartáče a kbelíky s vodou, rozmístili jsme se a pěkně na kolenou jsme drhli palubu.

„Doufám, že být námořník neobnáší pouze drhnutí podlahy.“stěžovala si Kasumi.Byla kousek o de mě.

„Myslím, že si užijeme i jiné činnosti.“zasmála jsem se.

Kasumi se na mě útrpně podívala.

Mezitím se z pod palubí vynořovali další a další námořníci.Bylo jich tolik, že jsem vůbec neměla přehled a Toshiro s Shinjim se ztratili někde v davu.

Všichni něco dělali.Natahovali plachty, rovnali bedny, uklízeli a tak dále.

Vtom se za mnou ozval strašný smích.Znělo to jako nějáká opice.S trhnutím, stále klečíce, jsem se ohlédla a vidím dva námořníky.Seděli na jedné z beden a o něčem se živě bavili.Jeden z nich se opět zasmál tím strašným smíchem.Nejen, že se tak smál, ale i vypadal jako opice.Od teď mu tedy budu říkat Saru (=opice).

„Co hledíš mladej.Drhni to pořádně.“křikl na mě Saru a začal se smát.Druhý námořník se k němu přidal.

Rychle jsem se od nich odvrátila, abych nevypadala podezřele.

Najednou všichni námořníci ztichli, a dívali se směrem k přídi lodi.Instinktivně tam sjel i můj zrak.Uviděla jsem muže stojícího u zábradlí.I z velké dálky jsem viděla jeho majestátní držení těla, hrdě vypnutá prsa a pronikavý pohled.

Muž zvedl obě ruce nad hlavu a námořníci začali skandovat: „Kapitán, Kapitán…“

„Zřejmě je to kapitán lodi.“pošeptala mi Kasumi.

„Námořníci,“řekl Kapitán.Měl hrdý dokonce i hlas.

„Teď už konečně nastala naše chvíle.Chvíle, na kterou čekáte.Vyplouváme!“

Jakmile dokončil větu, námořníci se opět dali do povyku.

To je divné.Je to přece jen obchodní loď, tak proč dělají z plavby takovou vědu?Něco mi tu nehrálo, a jak se později ukázalo, mé tušení bylo správné…