Japonská krajina snů
Stojím na úpatí hory.Vítr si jako neposedné dítě pohrává s mými vlasy.Nadechnu se a na bránu mých úst klepe svěží vánek proudící od Japonského moře.Rozhlédnu se a přede mnou se rozprostírá krajina mých snů.Chcete vědět, jak vypadá?Já vám to tedy povím.
Po obzoru se táhnou masivní špičatí a skalnatí strážci.Jako pestré koberce je pokrývají dřevění velikáni, kteří na podzim září všemi možnými barvami.Kamenné strážce oplétají jemné a zářivé pruhy pavučin, které se vinou dolů do údolí, kde splétají třpytivé neklidné zrcadlo, od kterého se odrážejí zlatá sluneční chapadýlka.Na jeho hladině dovádí vítr, který posílá vlnky jako malé lodičky.Tu a tam větru pomůžou ryby, když brnknou o hladiny za účelem něco ulovit.
Kolem rostou zelené bambusy.Natahují své drobné lístečky ke slunci a kymácejí se ve větru.V těchto zelených ozdobách vodní plochy se neslyšně plíží černě oděný ninja.Je jako šelma, která je na lovu.Rukou pomalu odhrnuje bambusy a našlapuje ve svých slaměných waraji.Vtom se jeho a můj pohled setká.Vpiji se do jeho černých hlubokých a krásně šikmých očí a dokáži v nich číst.Zrcadlí se v nich touha po pomstě, po krvi, odhodlanost, úcta, ale také strach.Ano, strach z odhalení.Zdvořile se mu pokloním a on na mě mrkne a také se pokloní a poté už jen vidím jeho záda, na kterých je katana.Ninja mizí, aby vykonal svou povinnost.
Nad jezerem se v zajetí hor krčí malý domeček.Jeho střecha je u konců zvedlá jako uschlý list.Vedle něj je i japonská zahrada.Napříč ní se jako had vine chodníček z ohlazených kamenů, z nichž každý má svůj příběh.Podél chodníčku jsou rozmístěny malinkaté bonsaie.Působí jako děti běžných velkých stromů.Uprostřed této zahrady se leskne a šplouchá menší sourozenec našeho velkého zrcadla.Jeho hladina je celá neklidná.Každou chvíli na ni doráží oranžoví koiko kapři.Tské se v něm brodí hrdý jeřáb.Ladně pohybuje svým dlouhým krkem a čistí si peří, které je jeho jediným, zato vzácným klenotem.Rozevře křídla, stojí nehybně jako socha a nechá se ovívat větrem.Poté jimi zamává a kapky vody odlétávají jako nejčistší křišťál vzdychem pryč.Ve stínu přenádherně rozkvetlé třešňové královny sakury se schovávají temně zelené kapradiny.Zkrátka, je zde vše v dokonalé rovnováze.
Nad krajinou po celý den pokojně poletují a švitoří ptáci.Jsou tak bezstarostní a volní.
Navečer se sluneční kotouč začne blížit k horám a po celodenní práci si jde odpočinout.Člověk má nutkání poslouchat, jestli neuslyší ten okamžik, kdy se slunce dotkne hor.Čas je neúprosný a zlatý klenot mizí stále víc a víc, ale s posledním paprskem nám dává naději, že se zítra zase objeví.To na nás už ale dohlíží stříbrný měsíc a já se těším, až noc opět rozplete své sítě a já uvidím krajinu svých snů v plné kráse.
